V neděli to bude devět let, co jsem řešil velmi smutný případ. V to osudové ráno 1. 11. 2011 mi přišel mail, že v 11 hodin a 11 minut jedna dívka ukončí svůj život.
Někdo by řekl: Nic strašného se jí nedělo. Byla zdravá, mladá, ale nic z toho pro ni nemělo hodnotu, protože veškeré její soustředění bylo křečovitě upnuté na jeden fakt: Přítel se s ní nečekaně rozešel. Řekl, že k ní “necítí to, co dřív”. Ona měla už rozplánovanou budoucnost, a ta se zničehonic zbořila jako domeček z karet. Netušila, co bude sama dělat, nikoho jiného nechtěla. A hlavně: Neměla ponětí, co udělala špatně.
“Žila jsem jen pro něj. Nejsem dost silná na to, abych mohla žít bez něj,” napsala mi.
Když světlo zhasne
Numerologie říkala, že od data 01/11/2011 lze očekávat jen praktičnost a pragmatismus. Nebylo to tedy o jejích emocích. Už v sobě žádné neměla. Byla prázdná. Jako když prostor vyprázdníte od světla. Zbude jen tma. Zdá se, že je lhostejné, zda máte oči otevřené, nebo zavřené. Nevidíte nic. Žádnou budoucnost.
“Rozdíl mezi stavem, kdy žiju, a kdy nebudu žít, je jen ten, že se smrtí mě vše přestane bolet. Že zmizí otázky, na které neumím najít odpověď. Je to jediná cesta, která mi dává smysl.”
Dnes je té dívce čtyřiatřicet a má dvě děti. Tak jako mně je šestačtyřicet a ve svých dvaceti jsem stál na železničním mostě a chtěl skočit (ve Vánočním Speciálu, ve 2. části o vnitřním nepříteli, popisuji celý případ i způsob, jak se dostat z nejhoršího). Díky své zkušenosti jsem věděl, jak s ní mluvit, ale ještě víc, jak je potřebné mluvit s těmi, kteří odcházejí ze vztahu – aby si uvědomili, co jejich krok může vyvolat, není-li provázen adekvátním vysvětlením (proč odcházím), empatickým přístupem (pořád mi na Tobě záleží) a vůbec zralým zacházením.
Marika, ta dívka, si mlčení druhého vyložila jako: Nestojíš mi už ani za slovo. Zažila to ve svém dětství. Asociační zkratka (víc o ní v knize Čtyři prány štěstí) ji propojila nejkratší cestou s pocity viny, trestu, osobní nedostatečnosti, zasloužené bolesti. “Klidně si skoč z okna,” říkali jí tehdy rodiče, když ji zamkli v jejím pokoji. Věděla, že jsou kličky pojištěné, že je moc malá na to, aby si okna otevřela a skutečně vyskočila. Jenže od té doby se moc změnilo. Vyrostla, naučila se kličky otáčet a – do 11 hodin a 11 minut nechybělo dlouho.
Lidé by pak totiž řekli: Hloupá holka – vzala si život pro nic. Ale nikdo si nebere život pro nic. Jako nic se to může zdát lidem, kteří stojí vně, nejsou v kůži osamělého člověka. Já to znám. I proto před deseti lety vznikl FirstClass. I proto jsem k 10. výročí sepsal Vánoční Speciál – neobvyklý dárek do dnešní složité doby, 244 stran první pomoci, kdykoli člověk ztrácí naději, sílu, sebevědomí.
Cítím, vzhledem k množství dotazů v klubové zóně, že je letošní podzim náročnější než kterýkoli předtím. Věnuji tomu také každé živé vysílání v poslední době, na Vaše přání pravidelně píšu třikrát týdně speciální článek. Jako dnes.
Bude o rozmluvení těch, kteří si neuvědomují, co svým mlčenlivým odchodem mohou způsobit.
Jak pochopí, že odejít bez vysvětlení nelze?
Jak jim může dojít, že své rozhodnutí mají přehodnotit nebo postup upravit?
Proč nejen vztah, ale i rozchod mají provázet slova – a jaká konkrétně?
Pojďme si to objasnit krok za krokem.
Pět druhů mlčení
Z mé knihy Protože, která odpovídá na nejčastější nezodpovězená vztahová PROČ, víte, že psychologie rozeznává pět druhů mlčení:
Uzdravující, když v tichu odpočíváš.
Moudré, které je lepší než zlé slovo.
Zoufalé, když svým mlčením křičíš: Už nemůžu takhle dál. Už jsem vyčerpán ustavičným vysvětlováním, obhajováním se, doprošováním. Už prostě na vztah nemám energii…
Ubližující. Když s druhým potřebuješ mluvit – něco od něj pochopit, řešit, sdílet – a u něj narážíš jen na zeď mlčení. Tobě to ubližuje, a on je škodolibě rád, že Tě to bolí. To mlčení je strategické, taktické, manipulativní.
Nicméně toto mlčení má ještě svou speciální kategorii. Mlčení nevědomé. Strašně bolí a ubližuje, aniž si to ten, kdo odpovídá tichem, uvědomuje. Zabíjí vztah, zabíjí protějšek, aniž mu to vůbec dochází. Ukažme si, jak tuto nezralou zeď zbořit a jak jejího stavitele probudit. Musím však dodat důležitá slova: Pokud to je vůbec možné.
Indiánský kůň
Nejprve vysvětlím ten dodatek. Kríové, indiánský kmen, který obýval americké území od západního Labradoru k Winnipežskému jezeru, měli moudré pořekadlo: “Když zjistíš, že je kůň mrtvý, je lepší sesednout.” Toto fixujme na prvním místě.
V našich silách, když čelíme mlčení, je udělat maximum, ne víc. Nemusíme se obviňovat, že neumíme oživit mrtvého koně, “mrtvého” partnera. To není náš úkol. Naším úkolem je udělat všechno, co můžeme. Dát do toho celé srdce a veškerý rozum. Víc nemáme.
Proč to zdůrazňuji na úvod? Protože v případu Mariky i v klubové zóně obecně potkávám Vaše nářky typu: “Co mám udělat víc? Kde je má chyba?” Prosím, neobviňujte své srdce za to, že (jako správné srdce) dalo šanci člověku, který ji nevyužil. A prosím, neobviňujte ani svůj rozum za to, že (jako správný rozum) věřil, hledal na člověku to lepší, avšak on ukázal to horší. To totiž není chyba ani Vašeho srdce, ani Vašeho rozumu, ale té osoby.
Já všeobecně neumím pracovat s neochotou. Kdo nechce, ten se nezmění.
S čím všeobecně pracuji, je nevědomost. S lidmi, kteří mlčí, a NEVĚDÍ, jak moc ubližují, potažmo k čemu jejich ticho může vést. Aniž bych je zesměšňoval, fakt je ten, že prostě nejsou ještě dost zralí na to, aby pochopili, že jejich neodpovídání může tížit člověka jako kámen. Ten kámen, který pak stáhne nešťastný mluvící protějšek na dno. Doslova.
S takovými lidmi já pracuji a měli byste i Vy. Tedy měli byste umět rozlišit, kdy druhý jen neví, co svým mlčením způsobuje, a kdy dobře ví, do jakého neštěstí Vás vhání – a proto na Vaše otázky neodpovídá. To je rozdíl mezi nevědomostí (životem) a zlem (smrtí).
Pamatujme si tedy:
- Pokud je kůň mrtvý, nevzkřísíme ho.
- Pokud je kůň mrtvý, je lepší sesednout.
- Pokud je kůň mrtvý, je lepší hledat živého.
To, co nám v takovém případě chybí, není naše správné srdce a náš správný rozum, ale správný partner – zralý natolik, aby věděl, že nezodpovězená PROČ (Proč odcházíš?, Proč Ti nestačím?, Co dělám špatně?, Jaký je skutečný důvod?) mohou vyústit v sebedestrukční domněnky. Tolik na úvod.
Proč je dlouhodobé mlčení problém
Když pracuji s páry, které chtějí řešit své problémy, ale dostávají se do slepých uliček trucovitého či beznadějného mlčení, vysvětluji jim, že je přirozené čas od času přepnout do tichého režimu. Někdy začne mlčet jeden, někdy oba.
Nejde-li o zdravé mlčení – například přestávku na dořešení nějakého osobního problému (soustředění na dokončení práce, uzavření minulosti, pročištění hlavy) – vytváří to ticho časem nedostatek slovní a emoční intimity. A to je nebezpečné.
Pokud totiž spolu neumíme komunikovat alespoň na úrovni mimosmyslového vnímání či řeči těla, zbývají slova jako jediné nástroje, jimiž si můžeme vyjasnit nejasnosti, otupit vzájemná ostří a vyřešit společné problémy.
Jinak řečeno: Fyzickou, citovou lásku lze vyjádřit i mimoslovně. Ale budovat praktický vztah není možné bez komunikace. A nekomunikace časem sníží i citovou lásku.
Tichá zdi, uvědom si, že: Zabíjíš to, co tvoříme
Když mluvím s uzamčenými protějšky, nevydírám citem, mluvím k nim rozumem. Vysvětluji jim, že nedává smysl být ve vztahu a volit mlčení. Snižuje to životnost zdravého vztahu a dusí to naše vlastní výrazové prostředky. Toto objasním.
Jestliže můžeme volně vyjádřit to, co zrovna cítíme – ideálně v tom okamžiku, kdy to zažíváme –, snižuje se pravděpodobnost, že svůj pocit vyjádříme činem.
Reverzně řečeno: Nemůžeme-li volně vyjádřit své problematické a tísnivé pocity, které se derou z naší duše na povrch, pak mlčením nezabráníme tomu, aby se na povrch draly dál. Naopak, tyto pěchované pocity budou mít sklon se v nás vrstvit, zvětšovat a vařit, spotřebovávat spoustu naší energie, a pak jsou jen dvě...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům