Požár jako požár, řeknete si možná. Ve vztahové psychologii je však nebetyčný rozdíl mezi situací, kdy Vás odmítne někdo nový, a kdy někdo, s kým jste spojili dlouhou minulost – s kým Vás váže čas, zvyk, vzájemné závazky nebo vztahy – společní přátelé, kdo se stal Vaší součástí, srostl s Vámi.
Vysvětlit čerstvě zmámenému zamilovanému srdci, že „protějšek Tvé city neopětuje” je přirozeně snazší, byť pořád bolestné, než u bytosti, která Vás již svým způsobem definuje, formuje, a to i tehdy, když Vám ten dlouhodobý partner začne ubližovat. Emoční pouto není závislé na rozumu. Proto je z emočního pohledu tak těžké se srůstu vzdát, odmilovat. Snazší by bylo setrvat.
Je to právě jako s požárem. Zchladit počínající zamilovanost je lehčí než zadusit už obří, letité, vysoko šlehající plameny. Jak uhasit příčinu, kterou si protějšek možná už roky skrytě nese v sobě, nehovoří o ní, zveličil si ji na základě vlastních domněnek a katastrofických vizí? A jak si vnitřně odůvodnit, že nemluvil, nesdílel to, co ho trápí, že nám lhal, podváděl nás, ignoroval? V každém směru se stočíme k otázce: „Proč? Proč mu to za náš vztah nestálo? Proč jsem to nepoznal? Proč jsem to nepředvídal? Proč jsem to nezachránil? Co když je chyba ve mně?“ Z toho plyne pak zevšeobecňující: „Co když stejně katastrofálně dopadnou po čase i další moje vztahy? Co když je odpojení současného partnera odsuzujícím vysvědčením pro mě jako osobu?“
Trápíte se pro někoho, kdo se ve skutečnosti už dlouho netrápí pro Vás? Propadáte přesvědčení, že Vás už nic dobrého nečeká, že za nic nestojíte a že ten jediný, s kým můžete být v životě šťastní, je zrovna tento protějšek, který s Vámi už být nechce? Vháníte se sami do mentální pasti, že Váš život je zhroucený? Potřebujete začít jinak a lépe? Pro tento účel vznikla metodická kniha ZNOVUZROZENÍ, doplněná kurzem Jak jednat s toxickými lidmi. Oba tyto nástroje ukazují, jak pracovat se zraněným srdcem i rozumem právě tehdy, kdy lidé tak snadno o cit i rozum přicházejí. A úplně zbytečně.
Tři problémy obruče
Ať jste ze vztahu odešli, nebo byli odejiti, společné pro tento stav je, že nemůžete tu osobu dostat z hlavy. Přeskakujete mezi bolestnou vzpomínkou na šťastnou minulost, která Vám energii bere, a uklidňující představou opětovně šťastné budoucnosti, která Vám energii vrací. Problém je, že co bylo, je skutečným faktem a bolavé, a co si přejete, aby bylo, je nejisté, a tudíž ve výsledku také bolavé.
Bolest tak nepochází čistě z rozchodu, ze vzdálení protějšku, ale z rozdílu mezi fakty a představou. Z iluze, že by tu protějšek „měl být“, ale není. Respektive jak krásné bylo, když „tu byl“, a jak hrozné je, když tu není. Přičemž ta představa je naše. Ano, to my si způsobujeme utrpení, protože roztáčíme kola představivosti negativním, sebeubližujícím směrem.
Obraz toho, že „tu protějšek není“, totiž k sobě váže další obraz, „proč tu není“, což při negativním a sebeubližujícím nastavení přináší domněnky typu: „Nejspíš jsem špatný člověk“, „Chyba je pouze na mé straně“, „Už o mě nestojí“, „Určitě o mě už nebude stát nikdo“. Máte to? Psychologie tomu říká obruč. Je jako gymnastický kruh, který visí před Vámi, a Vy jím musíte proskočit. Z hlediska psychologické dovednosti jde o konstruktivní uzavření minulosti/vztahu. Kniha ZNOVUZROZENÍ se na to specializuje, ať jde o vztahy partnerské, rodinné, pracovní, přátelské či jiné, jejichž krach nás trápí. Tři důležité podotázky:
1. Co vlastně znamená uzavření?
Ve smyslu tečky za vztahem to znamená něco konstruktivně zkompletovat, přivést k pozitivnímu konci, zavřít klidně dveře. Co není takto kompletní, co není přivedené ke konci, za čím nezavřeme dveře, to pokračuje. Je to trápení bez konce.
U vztahu to prostě znamená, že je po všem. Že už není potřeba víc polemizovat, trpět či ptát se. Jsme schopni rozumně analyzovat a akceptovat minulé události a smiřovat se s nimi bez přehnaných emocí. Je to jako zahojená rána: Když se jí dotkneme, už nebolí.
2. Kdo potřebuje uzavření?
Mohli bychom odpovědět ledabyle: Všichni. Ve skutečnosti však někteří lidé potřebují uzavření víc. Viktor Frankl, neurolog, psychiatr a držitel 29 čestných doktorátů, zjistil, že uzavření nejhůř snášejí a překonávají ti lidé, kteří byli vystaveni rozchodu bez vysvětlení (viz specializovaný kurz Proč neznám Tvoje Proč).
Především konstruktivní uzavření komplikují otazníky, spojené se sebevědomím člověka – otázky podvádění, návratu k ex-partnerovi a podobně, kdy se opuštěný potýká nejen se samotou, ale i s osamělostí. Tedy kdy se vyrovnává nejen s faktem, že druhý odešel, ale i s pochybností, že „upřednostnil někoho jiného, protože moje náhrada je lepší“ a s domněnkou, že „už nejsem dost dobrý člověk na to, aby se mnou vůbec byl někdo další“.
V kurzu Proč neznám Tvoje Proč píšu: „Špatné zprávy jsou někdy přijatelnější než vůbec žádné zprávy. Je-li člověk opuštěn, potřebuje vědět, proč se tak stalo. Nemá-li od svého protějšku hodnověrné vstupy, informace, data a vysvětlení, začne se jeho rozum plížit po fámách, a pokud ani ty nezaslechne, spokojí se s vlastní fantazií bez empirických podkladů, jen aby mohl konečně zavřít dveře.“
3. Proč je uzavření tak těžké?
Zmíním sedm hlavních důvodů:
- Uzavření vyžaduje, abychom dospěli k závěru, proč vlastně vztah skončil. A toho nemusí být snadné dosáhnout. Nedostatečné vysvětlení od partnera (viz Proč neznám Tvoje Proč), smíšené postoje partnera, který se nadále ozývá, postupuje zmatečně a dává nám tu naději, tu beznaděj, neochota přiznat si pravdu a připustit, že by opravdu bylo po všem – to všechno může být kombinované dalšími faktory, jako jsou přitažlivost protějšku, šťastné vzpomínky, lpění na konkrétní výhodě a libido. Uvedené faktory ztěžují schopnost objektivního úsudku a vedou k neochotě pustit to, co jsme chtěli.
- Láska z jedné strany může odeznít, ale potřeba lásky na druhé straně může zůstat, či právě tehdy (s odchodem partnera) vzrůst. Pak nám připadá těžké, ba nemožné vzdát se právě té osoby, kterou máme historicky spjatou s naplňováním těchto našich potřeb, i když toto naplňování mohlo probíhat v dávné minulosti, zatímco nedávná minulost už byla bez lásky.
- Milující člověk má sklon vázat se na jedinou osobu. Pak věří, že podporu, lásku a dobré pocity může získat pouze od této jediné osoby a žádné jiné.
- Naše mysl, respektive naše představivost si s námi občas hraje. Vidí znaky romantického vztahu tam, kde vztah ve skutečnosti nikdy nebyl, ani nezačal. Není vůbec vzácné, že se lidé trápí rozchodem, aniž by jejich protějšek o vztahu věděl. Mohlo dojít jen ke krátkému románku (políbení, sblížení na jednu noc, či dokonce jen intimní korespondenci) a na jedné straně vznikl pocit: „My spolu chodíme!“ Potom je nemožné rozluštit, proč se s námi někdo rozešel, jestliže ani nesdílel vizi o vztahu. Jakkoli bizarně to zní, děje se to častěji, než si lidé myslí.
- Dva lidé se mohou přestat milovat, ale neznamená to, že se automaticky zbaví vzájemného pouta. To se děje hlavně tehdy, když nadále udržují kontakt a vyzařují byť slaboučké jiskry romantického zájmu. Někdy jde o „hry“, jeden chce druhému stále připomínat, že tady je a že by „měl litovat“, o koho přišel – i z pouhého ega, potřeby spravit si své sebevědomí.
- Zdráháme se přiznat, že bychom byli schopni rozpálit oheň touhy u nějaké jiné osoby.
- Máme už svůj věk a „starý strom se těžko přesazuje“.
Zoufalé pokusy vrátit čas
V kurzu Jak nevyhořet varuji hlavně před kontraproduktivními snahami převíjet pásek vztahu na začátek násilnými způsoby. Uvedu jeden názorný příklad z uzavřené skupiny v poslední době:
- Mladý muž, říkejme mu Kristián, odmítal přijmout fakt, že se jeho partnerka rozhodla pro jiný vztah. Věřil, že ji přesvědčí k návratu. Od té doby prakticky tábořil u jejího domu a pracoviště, objevoval se všude, kam mířila, v domnění, že čím častěji ho ona uvidí, tím spíše by mohla změnit názor. Jako kdyby ona jen „zapomněla“, že existuje, kde bydlí, a s jeho spatřením by šťastně zvolala: „Ach, tady jsi!“ Bohužel opak byl pravdou. Čím víc ji pronásledoval, tím naštvanější na něj byla. Vytvořil jí totiž problém nedovřených dveří.
Problém nedovřených dveří si můžeme vysvětlit na skutečné situaci, kdy Vám někdo brání zavřít dveře od pokoje: Čím usilovněji Vám brání, tím větší energii vyvíjíte k tomu, abyste je zavřeli. Možná si i někoho přivoláte na pomoc. Nebo na tohoto člověka rezignujete. Rozhodně si nezíská Vaše sympatie.
Kristiánovým skutečným traumatem nebyl rozchod sám, ale způsob, jak se s ním snažil vyrovnat. On sám si ubližoval. Psychologie tomu říká ORI (obsessive relational intrusion) – posedlé vnikání do soukromí druhého, které má mnoho podob a hraničí se stalkingem.
Cítíte snad takovou posedlost? Uvědomte si, prosím, že je v pořádku být zdravě vytrvalý a snažit se navrátit lásku a náklonnost důležité osoby svého života v rámci mezí. Tento dodatek je klíčový. Všechno má své meze. Je rozdíl sklouznout k posedlosti, jež obtěžuje nebo dokonce poškozuje. A může se to projevovat už během vztahu, kdy opakovaně:
- Voláme jen proto, abychom zkontrolovali, kde partner je.
- Prověřujeme si, co partner dělal, přes společné přátele.
- Pronásledujeme, špiclujeme.
- Děláme laskavosti, které si partner nepřeje.
- Máme nutkání se vracet k domovu či k partnerovu pracovišti a snažit se „něco“ zahlédnout, zaslechnout.
- Vykonáváme překvapivé návštěvy na pracovišti, nejčastěji když jsme „náhodou...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům