Osamělost. Pocit izolovanosti. Tak zvláštní uvnitř vztahu.
Copak je možné cítit se zoufale sami po boku jiné osoby?
Ano, je to možné. Právě v tom spočívá rozdíl mezi samotou a osamělostí. Samotu zažíváme (často dobrovolně), když jsme fyzicky sami. Ale osamělostí trpíme (vždy nedobrovolně), když se cítíme sami, a to i vedle někoho jiného.
V té chvíli poznáváme, že láska nemá hranice. Vzdálenost mezi dvěma osobami se neměří na metry. Dva milující lidé mohou být na opačných pólech zeměkoule, a přesto se cítit blízcí. A naopak dva lidé, mezi nimiž láska vyhasla, mohou sedět přímo vedle sebe, a přesto si být na hony vzdálení – připadat si jako cizinci.
Jak poznat, že láska mezi námi vyhasíná?
A pokud ta čtyři znamení registrujeme, co nás do této situace vehnalo? Proč jsme se ocitli každý v jiném koutě našeho vztahu?
Část 1: Jak poznat umírající lásku
První znamení: BOLEST POTLAČUJÍCÍ LASKAVOSTI
Předně je tu cit. Všichni máme v sobě spolehlivou signalizaci, která nás informuje o tom, co se děje správně, a co nesprávně. Tou signalizací jsou reakce našich emocí.
Pokud je vztah v pořádku, ani občasné výpadky komunikace nevnímáme jako problém, protože tato krátkodobá “rozpojení” přetlačujeme pozitivními pocity. Omlouváme svého partnera třeba kvůli momentálnímu stresu, přepracovanosti, přetíženosti. Zkrátka, projevujeme si laskavosti, toleranci, porozumění, velkorysost, trpělivost. To všechno jsou znaky lásky.
Když to však trvá příliš dlouho, pojednou se nám začne těžko dýchat a i hezké projevy partnera jsou stále silněji přepisovány negativními emocemi. Ani nemusíme rozumět, tedy rozumem si umět vyložit, odkud se ty pocity vzaly, ale začínáme mít víc strach, vnímat víc bolest, v hlavě se objevují víc pochybnosti než radostné vzpomínky a vize.
Zkrátka, něco se změnilo a my často nevíme co. Je to iracionální zmatek. Co však je patrné, je počínající nerovnováha ve vztahu. Se strachem v hlavě začínáme tlačit na partnera, množí se hádky, nedorozumění, domněnky, a negativní emoce z naší nebo partnerovy strany vytvářejí stále víc se zvětšující propast mezi námi dvěma – jako by nás od sebe odstrkovaly.
Druhé znamení: ODVRACENÍ OD SEBE
Všechny páry, prosycené láskou, praktikují sdílení, podporu, pomoc. Jeden pro druhého dělají každý den možná stovky, možná tisíce malých laskavostí, na kterých ale tolik záleží. Příklady:
“Dnes jsem měl špatný den!” automaticky znamená “Zeptej se mě, prosím, na můj den, ať si o tom můžeme popovídat.” Aniž je nutné to celé vyslovit.
Nebo: “Vypadáš smutně!” automaticky znamená: “Otevři se, svěř se mi s tím, co Tě trápí.” Aniž je nutné to celé vyslovit.
Nebo: “Dnešní úklid mi dává zabrat!” automaticky znamená “Prosím, pomoz mi.” Aniž je nutné to celé vyslovit.
Jestliže partner přestane “slyšet” ty nevyslovené žádosti, odpojuje se od podstaty partnerství. Stává se postupně individualizovanou jednotkou a izolace a emoční vzdálenost se prohlubují.
Třetí znamení: HÁDKY NEKONČÍ DOBŘE
Ve své knize 250 zákonů lásky zdůrazňuji, že hádky jsou paradoxně výborným prostředkem ke sblížení dvou lidí. Jejich prostřednictvím můžeme snáze a efektivněji zjistit partnerovy potřeby, touhy a stížnosti, přímě a upřímně. Problém nastává tehdy, když hádky nekončí usmířením, ale naopak skřípěním zubů a výbuchem negací – když jsou spíše začátkem msty, vyhlášením války a nástrojem ponižování.
Takové hádky provází pohrdání a neochota napravit chyby. Začínáme sami sebe přesvědčovat, že náš partner se změnil v personu non grata, nežádoucí osobu, které už není radno důvěřovat.
Bolest, kterou tyto negativizující hádky způsobují, umocňuje jak první, tak druhé znamení a ve své nelaskavé izolaci docházíme k pocitu, že jediný způsob, jak ochránit své emoce a zdraví, je začít se partnerovi vyhýbat. Mizí tak komunikace, sice i ustávají hádky, ale jen proto, že jeden či oba nevidí důvod, pro který by stálo za to si vůbec ještě něco vyjasňovat. Hra končí.
Čtvrté znamení: HOUSTNOUCÍ OSAMĚLOST
Fyzikové vědí, že s hustotou se zvětšuje gravitační vlastnost, ale i schopnost roztrhnout sebe sama nebo okolí. Emoční odloučení, izolace, ba nepřátelství připomíná káď rozžhaveného železa, je k neunesení, a když je náhle zchlazena vnitřním zoufalstvím, dokáže tu káď roztrhnout. Jako led, který rozerve nádobu, houstnoucí osamělost zničí lásku. Láska dvou definitivně umírá.
Co se vlastně stalo?
Kde to začalo?
Jak ten proces zastavit?
Část 2: Jak lásku přivést zpátky k životu
Je samozřejmé, že následující doporučení se snáze řeknou než udělají. K oživení lásky je totiž potřeba víc než k jejímu zničení. K rozbití vztahu stačí jeden člověk, ale k jeho záchraně jsou zapotřebí oba. Oboustranná, ne jednostranná vůle. Oboustranná síla, odhodlání i přijaté riziko.
Riziko proto, že investujeme čas a energii do něčeho, co nemusí vyjít. Každý jsme totiž schopni ovlivnit jen svůj díl odpovědnosti, ne partnerův. Ale on je na tom stejně. Musí spoléhat na nás.
A to je dobře. Oživení lásky je totiž týmovou prací a týmovým výsledkem. Kde se to nepodaří, tam nebyl dostatečně soudržný tým. O to větší hodnotu takové oživení vztahu má – uvědomte si to.
První způsob: OBRACENÍ K SOBĚ
Všichni se obracíme k jinému člověku tehdy, když vyjadřujeme své pocity nebo obavy ohledně vztahu, anebo naopak když oceňujeme otevřenost svého partnera, zatímco mu nasloucháme.
Jedno i druhé znamená, že překonáváme svou tendenci být defenzivní, tedy zaujímat rovnou obranné postavení, když nám partner něco vytýká, nebo když my něco vytýkáme jemu. Také to znamená, že přijímáme svůj díl odpovědnosti za bolest, která pronikla do našeho...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům