“Krásné ranko,” popřál jí, sotva se probudil.
“Jaký máš den? Myslím na Tebe,” připomínal svůj zájem v průběhu dne.
“Sladké sny. Pusu na dobrou noc,” nezapomněl dodat, ještě než usnul.
Ideální partner, řekli byste.
Problém byl v tom, že uvedené věty nesměřovaly k jeho partnerce.
Ta naopak žádnou z těchto přesladkých vět od něj neslyšela ani nečetla, i když žila přímo vedle něj.
Příjemcem všech těch zpráv, opatřených srdíčky, totiž byla…
“Jenom kamarádka,” definoval ji. “Nic mezi námi není,” hájil se. “O nic přece nejde!” bagatelizoval to.
Aby nakonec zpřísnil pohled, a ještě to obrátil proti partnerce: “Copak nemohu mít žádné kamarády ani kamarádky? To jsem ve vztahu jako ve vězení?”
Jeden z příběhů, které mi svěřujete v uzavřené skupině – prostředí, které jsem založil proto, abyste mohli sdílet své těžkosti i anonymně. I uvedený pár věřil, že jeho spor, co muž ještě smí a co už ne, rozseknou přátelé. Kupodivu, ani oni neměli jednotný názor. Je psaní jiné ženě nevěra, nebo není? Má se s ním ona rozejít, nebo nemá? Má on ustoupit, nebo nemá? A jak je vůbec možné, že ti dva se dohadují o tom, co nevěra je, a co není, když je to z pohledu každého z nich tak jasné?
Když mi oba napsali, po jediném setkání byl veškerý spor vyřešen. Psychologie je jednoduchá, ale je potřeba, aby jí oba chtěli porozumět.
Máte i ve svém vztahu stejný problém anebo v jiné záležitosti natolik rozdílné názory, že by tato pro jednoho malichernost, pro druhého zásadní věc mohla rozbít celý váš vztah? Nevíte, jak najít při fatálním rozporu oboustranně pochopitelné řešení?
Pokud jste nečetli mou knihu JáMy spřízněných duší, případně Vás zaujal případ Proč má milenku, a přitom neodchází, pojďme si to objasnit krok za krokem na tomto konkrétním případě:
Jednoduchá odpověď
V uzavřené skupině jste je možná zaregistrovali. On se jmenuje Jakub, ona Veronika. Se zveřejněním příběhu v rámci klubového článku souhlasili.
Když mě Jakub s Veronikou žádali o pomoc, shodli se jen na jednom jediném. A to na otázce: „Petře, kdo z nás dvou má pravdu? Je psaní jiné ženě nevěra, nebo není?“
Na ničem jiném se neshodli. Dokonce ani na tom, zda spolu ještě vůbec chtějí být. A bylo to logické: Naštvaní na druhého byl on i ona.
Nejprve jsem tedy zodpověděl jejich společnou otázku. „Nevím.“ Ano, já nevím, „co je nevěra pro něj“, nebo „co je nevěra pro ni“. Vím jen to, „co je nevěra pro mě“, ale na mém názoru v jejich případě nezáleží, protože ve vztahu se mnou není ani on, ani ona.
A tím naznačuji první vodítko: Co je nevěra, to je pro každého z nás INDIVIDUÁLNÍ definice, tedy pro každého z nás něco jiného.
Zcela společné máme pouze to, že nevěra je pro každého z nás něco, co bolí. Ale co konkrétně vnímáme jako nevěru, to je pro každého z nás odlišné. Objasním proč.
Nenormální normálno
Každý člověk je totiž osobitý, a tudíž má i VLASTNÍ práh bolesti. Žádní dva lidé na tom nejsou stejně. Všichni jsme rozdílní. Jinak řečeno: Co ve vztahu bolí konkrétně mě, to Vás bolet nemusí. A naopak co bolí Vás, to nemusí bolet mě. A z toho je důležité vyjít.
Emocionální bolest je individuální záležitost. A pásmo naší emocionální bolesti vymezuje minulost – osvojené rodičovské vzorce z dětství, vztahová historie, prožité zkušenosti a další fenomény, které popisuji v knize JáMy spřízněných duší. Protože máme každý ojediněle trnitou cestu, každého z nás bolí něco jiného a jinak.
Konkrétně u tohoto páru:
- Veroniku bolelo už Jakubovo psaní jiné ženě. Emocionální bolest v tomto bodě cítila nikoli náhodou. Právě takovým tajným psaním jiné ženě začala nevěra jejího předchozího partnera.
- Jakmile Jakub, Veroničin současný přítel, začal s psaním jiné ženě, došlo k asociační vazbě, oživení emocionálního zápisu (viz JáMy spřízněných duší) a ve Veronice se negativním prožitkem a připomenutím bolesti z minulosti propojilo nynější chování Jakuba s dávným jednáním jejího předchozího partnera. Minulost jako by se stala přítomností a přítomnost minulostí.
- Reakce Veroniky byla stejná, jako by šlo o jednoho muže. Jakub a předchozí partner „splynuli v jednoho mizeru“. Ve Veroničině emocionálním hodnocení šlo o stejný čin. Bolestnými emocemi ovlivňovaná logika Veroniku varovala: Bacha na Jakuba! Dělá totéž, co ten předchozí A stejný čin přináší stejný výsledek – nevěru!
- Jakub přitom žádnou nevěru neplánoval. Byl jen žoviální – ze svého pohledu nevinný a vtipný. Psát jiné ženě pro něj bylo normální. Ano, měl jinak nastavené normálno a pásmo bolesti (vlivem odlišné minulosti). Zato „vyvádět“ kvůli jedné srdíčkové SMS zprávě (což podle něj dělala Veronika) mu připadalo nenormální.
- Veronika to měla obráceně. Proto proti sobě stanuli jako soupeři. Psát jiné ženě přišlo Veronice nenormální. A vyvádět kvůli srdíčkové SMS zprávě jí připadalo normální.
Kdyby četli mou knihu JáMy spřízněných duší, pochopili by, že celý problém je v rozdílném vnímání normálna a v rozdílném prahu bolesti.
Jakub ani nemohl vědět, jakou emocionální bolest způsobuje své dívce, jestliže neznal její minulost, respektive pokud její trápení nezažil sám. Vaší bolesti těžko porozumí člověk, který ji sám stejným způsobem nezažil. Moje první otázka tedy směřovala k Jakubovi: „Byla Ti někdy nějaká dívka nevěrná?“
Přikývl.
„A jak jsi na tu nevěru přišel?“
„Měl jsem klíče od jejího bytu. Vrátil jsem se dříve z práce, protože mi odpadlo školení. Odemknul jsem, a vtom jsem slyšel, jak se milují.”“
„A máš, Jakube, nějakou speciální vzpomínku z toho okamžiku?“
Jakubův obličej se bolestně zkřivil. „Nezapomenu jeho parfém. Fahrenheit – tak se jmenoval. Od té doby ho nemohu ani cítit.“
Objasnit Jakubovi, co potkalo Veroniku, v té chvíli bylo jednoduché, ale bylo třeba použít drsnější metody. Řekl jsem tedy: „Myslím, že Vám oběma mohu velmi rychle pomoci. Mohli bychom se společně potkat zítra vpodvečer ve Veroničině bytě?“
Přiznám se, nemám Fahrenheita rád, ale navoněl jsem se jím. K Veronice jsem po dohodě s ní dorazil o něco dříve než Jakub. Pro Jakuba, který potom zachrastil klíčem v zámku, to nadechnutí nepříjemně známé vůně znamenalo šok. Oživlá minulost vyvolala stresovou reakci. Ta přichází s pocitem ohrožení.
Jakub vtrhl do obývacího pokoje, ve kterém hrála decentní hudba a cinkaly skleničky. Měl žárlivý výraz a nechápal můj úsměv. Přitom jsme všichni měli co slavit. Jakub si v tom momentu prošel SVÝM pásmem emocionální bolesti. Takovým, které by jiní mohli směle označit za nenormální a hysterické. A to jen proto, že sami mají vlastní pásmo emocionální bolesti posazené trochu jinde.
Jakub zjistil, co dělá asociační vazba a emocionální zápis v emocionální paměti. Zjistil, že každý má své pásmo bolesti. Problém je, že nikdo, kdo stojí mimo naši mysl, neví, kde vlastně to naše pásmo bolesti je. Dokud o tom nemluvíme, respektive dokud nám nechce porozumět.
A právě proto jsem dal Jakubovi a Veronice pět dobrých rad:
1. Pravdu má vždycky ten, kdo cítí bolest
Každý den čtu stovky podobných příběhů. Pokaždé na Vaše otázky odpovídám stejně: Nemohu rozsoudit, co konkrétně už je, nebo ještě není nevěra pro Vás. Mohu Vám říct, co konkrétně už je, či ještě není nevěra pro mě – to já vím, to cítím. Ale to Vás nemusí...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům