„Potřebuji čas,“ řekne Ti protějšek.
A Ty ho chápeš ho. Přece všechno má svůj čas. Chodíš přírodou a vidíš, že i ovoce na stromě musí uzrát. Je tedy přirozené, že uzrát potřebuje i zdravé a správné rozhodnutí v člověku.
Jenže problém je, že ovoce na stromě nakonec uzraje. Dokonce už i opadalo. Ale rozhodnutí Tvého protějšku pořád nepadlo.
A tak, čím déle chodíš tou přírodou, se ptáš: Proč mu to tak dlouho trvá? Nestojím za to, aby ten druhý byl se mnou? Z jakého důvodu váhá? Co když správný čas nenastane, co když ten nejlepší čas mi naopak protéká mezi prsty? Co když nakonec řekne NE?
Tím se mění Tvé rozpoložení i Tvé působení na Tvůj protějšek. Až se může stát, že vinou svého naléhání uslyšíš v lepším případě: „Počkej ještě. Ty chceš všechno hned.“ V horším případě: „Když tak spěcháš, je vidět, že mě nechápeš, že se do mě neumíš vcítit. Tak tedy NE!“ A máš to. Jako by chyba byla na Tvé straně.
A pokud se neozveš a jen mlčky čekáš dál, Tvou mysl zaplní otázky: Má to vůbec ještě smysl? Čeho může člověk jednou více litovat – zbytečného čekání, nebo naopak unáhleného odchodu? Co z toho je v mém případě pravděpodobnější?
Správný čas i pro Tebe
Když jsem psal svou novou knihu L.E.Ž., štvalo mě, kolik zbytečných trápení je mezi lidmi. A kolik hloupých lží v jejich vlastní hlavě vzniká. Co lež, to oslabující domněnka. Asi nejsem dost dobrý. Asi nemám na plnohodnotný vztah. Asi už nikdy nezažiju oboustrannou lásku. A další lži.
Přitom stačí pochopit, kdy je vlastně správný čas pro člověka, který pořád otálí. Potažmo kdy je správný čas pro Vás, abyste otálet přestali.
V uzavřené skupině, kde máte možnost sdílet svá vztahová trápení i anonymně (pokud dosud nejste členy, vstoupíte do ní registrací zde), mi často svěřujete dilema, zda ve Vaší konkrétní situaci ještě zůstat, nebo odejít. To dilema je přirozené, jestliže víte, co je pro Vás důležité a nechcete to jen tak opouštět. O odchodu přemýšlíte ne proto, že byste druhého nemilovali, ale proto, že té bolesti z čekání je už příliš mnoho a nestojíte o další. Ale Hamletovský syndrom je opačný problém. Protějšek BY MĚL VĚDĚT, CO JE PRO NĚJ DŮLEŽITÉ. Možná to i ví, ale natahuje čas.
Anebo stále ještě NEVÍ, JESTLI JSME PRO NĚJ VŮBEC DŮLEŽITÍ…
Princ Hamlet řekl: „Být nebo nebýt – to je otázka. Je důstojnější zapřít se a snášet surovost osudu a jeho rány, anebo se vzepřít moři trápení a skoncovat to navždy?“ Psychologie za vztahového Hamleta považuje váhavce, který stojí jednou nohou ve vztahu s námi a druhou mimo něj. Při tomto postoji stále není jasné, zda do vztahu s námi VSTUPUJE, či z něj VYSTUPUJE. Co vlastně chce? Proč vykládá „Miluji Tě“, ale nedokazuje to? Co se děje v jeho hlavě? Jak poznat, že si s námi jen hraje, obírá nás o čas, anebo že se opravdu potýká s “vnitřními draky” – pochybnostmi, důsledky minulosti, zodpovědností za své dosavadní závazky nebo jinými racionálními důvody? Jak to zvládat, když je čekání dlouhé a bolestné?
A především: Kolik času ještě dát?
Protože je prostředí uzavřené skupiny podobných otázek plné, pojďme si to v dalším z klubových článků objasnit bod za bodem:
Rodina patových situací
Nejprve dovolte, abych Vás zasadil do obrazu.
Případ Hamlet je příbuzný stejného vztahového patu, jemuž říkáme „druhá šance“. Jako pat se označuje situace, která zdánlivě nemá východisko, vítěze ani poraženého, spíše dva nešťastné, bezradné, čekající.
Jako „druhá šance“ se v žargonu označuje ten případ, kdy jeden partner zklamal důvěru, ale druhý ho natolik miluje, že je ochoten dát novou šanci. Jenže rozdíl je říct to („Dávám Ti druhou šanci“) a citově to zvládnout. Nedůvěra totiž nemizí pouhým slovem. Posun od nedůvěry k důvěře je citový proces a u rozbitých zrcadel, jak ho ukazuji v knize L.E.Ž., velmi dlouhý proces s nejistým výsledkem. Kolik nových šancí totiž můžeme dát? Jestliže nám po každé zradě partner slibuje, že nyní už opravdu bude sekat dobrotu, kolikátá šance je ta poslední, po které už nevěříme?
U Hamleta je to stejné: Případ Hamlet je totiž de facto totéž. Dáváme vlastně neustále druhé šance (časové) člověku, který se stále není schopen rozhodnout.
Cyklus: „Nemohu bez Tebe být“ + „Asi to nemá cenu“
Odstínů hamletovského syndromu je mnoho.
Máte zadaného partnera, který z počátečního nadšení pro váš vztah propadl do licitování. Už jste se mu trochu okoukali, přejedli, omrzeli, on si uvědomil, že pokukuje zase po někom dalším, ale je tu původní slib, který dal Vám – rozvedu se, budu s Tebou, budeme mít děti, atd.
Máte dlouhodobého partnera, se kterým jste si slíbili svatbu. Ale čím víc se blíží termín, váhá. Nebo jde o stěhování do jiného města. Nebo pořízení společného závazku, hypotéky na bydlení. Prostě něco „vážného“. A on ztrácí jistotu, jestli jste opravdu ti praví. Jestli nebude litovat.
S dovolením Veroniky mohu na tomto místě uvést její příběh. Tato členka uzavřené skupiny měla od svých dvaceti let jednoho přítele. Devět let v řadě. Byl to o dva roky mladší mládenec. Zralost člověka se sice neměří věkem, nýbrž zkušenostmi, ale věk je částečným vodítkem, protože za kratší život je pravděpodobnější stihnout méně ztrát, proher a dalších důležitých událostí pro vyzrání jedince než za delší život. Ano, člověk musí ztratit, aby se naučil si lidí, věcí a hodnot vážit. Kdo v životě neztratil, vlastně nemusí mít ponětí, jakou skutečnou hodnotu má to, o co může navždy přijít.
Martin, její přítel, nikdy nic velkého neztratil. A proto začal váhat, jestli Veronika je ta pravá – jestli se neobjeví nějaká zajímavější dívka. A na to bylo z jeho pohledu třeba čekat. Jako lovec na čekané. Přesvědčit se z vyhlídkového posedu, jestli je Veronika opravdu ten top kus. A než získá srovnání, to chce čas.
Ale Veronika čas neměla. Její lékař jí bohužel sdělil, že aby měla vlastní miminko, musí ho počít nejpozději do třicátého roku. Veronika chce. Ale Martin neví. Navíc se lekl odpovědnosti. Je opravdu dobře přijít o mládenecký život, zábavu, kamarády? Co když ho rodina nebude bavit?
Případ by byl jednoduchý, kdyby se Martin netočil v opakujících se cyklech. Kdyby Veroniku, jež už ztrácí nervy, na jednu stranu nedráždil slovy: „Nevím, co chci, nesmíš na mě spěchat, to je těžké rozhodnutí (jako by pro Veroniku nebylo)“, a na druhou stranu ji netišil SMSkami: „Je mi bez Tebe strašně, musíme se zítra vidět, chybíš mi!“, a poté se vrátil k „Asi to nemá cenu“.
A takových případů je mnoho.
Od pouhé naděje k postrčení
Čtenáři, kteří mě při Setkáních žádají o můj osobní náhled na jejich patovou situaci, se někdy zlobí, že jsem přímý a upřímný. Až moc, říkají.
Jenže můj čas je drahý, stejně jako jejich. Nechci nikomu dávat falešné naděje. Praxe mě naučila, kdy je možné reálně ještě věřit a kdy už je to iluze. Naděje totiž opravdu umírá jako poslední, až po člověku samém. Tudíž člověk může s nadějí pročekat celý život, aby pak zjistil, že celý život ztratil čekáním na Hamleta, který dál jen váhá „Být, či nebýt (s jiným člověkem)“. Mnoho lidí v dnešní době bohužel nedokáže upřímně sdělit, že o vztah vlastně nestojí. Raději oddalují své vyjádření. Proč, píšu mimo jiné v knize L.E.Ž.
Takže, co s tím?
Přijdeme-li ke stromu, který má ještě nezralé kyselé ovoce, co můžeme udělat pro urychlení procesu zrání? Ne mnoho. Všechno má svůj čas. Ale něco přece můžeme.
Znáte příběh housenky, která se mění v motýla? Pokud si umaneme housence, ztvárnění pomalu vyzrávající bytosti, zmítající se v kokonu, netrpělivě pomoci na svobodu, odstřihneme rožek té schránky. Co se stane? Bytost může ven, ale ještě není připravena. Příliš mladý motýl z kokonu vypadne a zahyne, protože nedozrál. Je stále spíše housenkou, neschopnou létat. Nemůžeme se na něj zlobit, že mu zrání trvá tak dlouho.
Náš partner sice není motýl ani housenka, ale člověk, tak jako my, jenže přesto není tak docela člověk jako my. Každý člověk je jiný, má svou cestu a třeba právě my jsme ta hodnota, kterou ten člověk má právě teď ztratit, aby se zbavil své dosavadní váhavosti.
Dokud jsme stále nablízku člověku, který se ještě nerozhodl, tím setrváváním mu rozhodně nepomůžeme se rozhodnout. On totiž při našem setrvávání k rozhodnutí není nijak nucen: Upřímně, co se na celé situaci změní, když se dnes zase ještě nerozhodne? Nic, budeme dál nablízku. Ale naopak: Co se změní, když si uvědomí, že bez dnešního (nebo brzkého) rozhodnutí o nás přijde? Možná bude více motivován k tomu, aby zaujal jasné stanovisko. Samozřejmě pokud jsme pro něj opravdu důležití. Jeho nerozhodnutí by totiž mohlo způsobit, že o nás přijde. A to je rozdíl než moci dál váhat a vědět, že tu vždy budeme.
Toto je z hlediska psychologie fatální problém řady čekajících lidí. Čekají dál ne z lásky, ale ze strachu, že svým odchodem mohou o druhého...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům