Za řečí našich snů aneb Proč se mi zdá zrovna tohle?

S příchodem nového, téměř devět let Vámi poptávaného a mnou odkládaného vydání magazínu FC Jak funguje představivost přicházejí Vaše dotazy z jiných než běžných sfér.

Magazín se bude dotýkat předtuch, vizualizace, intuice, třetího oka, katastrofických vizí, úzkosti i sebenaplňujících předpovědí. Ale také snění – na Vaše velké přání.

Magazín je předvojem mé nové knihy Čtyři prány štěstí, která je nejen o práně, všudypřítomné životní energii a jejím využívání, ale také o světě za tímto světem, světě zvláštních zázraků.

Sem patří také znamení, která můžeme sledovat v bdělém stavu za dne, ale také vodítka, jež přicházejí v noci, přesněji kdy si naše vědomí konečně jde odpočinout a – začne zvláštní svět.

Nejvýznamnější představitel taoismu, básník Čuang’c, už ve 3. století před naším letopočtem napsal: „V noci se mi zdálo, že jsem motýlem. Po probuzení jsem zjistil, že jsem člověkem. Nyní nevím, jestli jsem člověkem, kterému se zdá, že byl motýlem, anebo jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem.“

Tak který život je ten skutečný? Jak moc důležitý je ten, který se nám zdá? Co nám říká?

O tom je mnoho Vašich dotazů, vyberu jeden za všechny:

„Petře, fascinovaly mě Vaše články o vizualizaci a třetím oku. Přimělo mě to objednat si příští vydání Vašeho magazínu Jak funguje představivost. Mám totiž problémy se svými sny, přesněji nočními sny. Opakuje se mi sen, ve kterém cestuji, někdy autem, někdy vlakem, do domu, který je rozestavěný, kterým procházím až někam na půdu a ve kterém padám, nejčastěji poté, co prošlápnu podlahu, trám a podobně. Četla jsem Vaše výklady andělských čísel a udivilo mě, jak přesně sedí na to, co prožívám. Chybělo jen dodat jména. Zabýváte se i sny?“

Sledujete přepis mého mluveného podcastu Řešidlo. Každý všední den v něm odpovídám na jeden často se opakující dotaz. Poslouchat můžete přímo v aplikacích Spotify, Google Podcasts a Apple Podcasts, anebo spuštěním přehrávání v tomto článku. A nyní pojďme k odpovědi:

Odpočinek pro vědomí, úkoly pro podvědomí

Už v nedělním živém vysílání O pochybnostech (záznam najdete na Facebooku FirstClass.cz) jsem říkal, že my lidé, příliš odpojení od přírody, podstaty Tvoření a zahledění do materiálního světa, nespatřujeme znamení, ani když je máme přímo na očích. Myslíme si totiž, že ty události nejsou důležité, nepřikládáme jim váhu, domníváme se, že se “to děje náhodou a bez logiky”, a to se týká i snění.

Jenže v přírodě nic nevzniká náhodou. Ani v našem životě. Sny a spánek jsou dokonce klíčové pro pochopení přítomného života. Já se tím budu obsáhle zabývat se všemi souvislosti v novém magazínu Jak funguje představivost, ale něco málo přece jen řeknu.

Nejprve k podstatě snů.

Nikdy nevím, jak hluboko až zajít, odkud začít. Řekněme, že jsou dvě základní úrovně lidského myšlení. Vědomí a podvědomí. Respektive podvědomě mělké a podvědomí hluboké.

Vědomí je to, co vědomě vnímáme, co TEĎ přijímáme našimi smyslovými orgány. Vědomě mě právě TEĎ posloucháte, vědomě se na něco právě TEĎ díváte, vědomě se právě TEĎ něčeho dotýkáte. Ale když se skutečně rozhlédnete kolem sebe, když opravdu otevřete své uši, tedy když se do detailu otevřete svému citu, tak všech těch vjemů, které se Vám právě TEĎ nabízejí, jsou statisíce. Všechna slova nebo zvuky, které můžete zaslechnout třeba z ulice, všechny vůně, hmoty, ale také všechno, co si právě TEĎ můžete představit, promyslet, dát do souvislostí. To všechno Vám může běhat hlavou.

Přitom není šance, aby naše vědomí v jednom okamžiku všechno zachytilo. Naopak, vědomí si VYBÍRÁ, který vjem je pro nás právě TEĎ důležitější. Na tom stojí třeba právě vizualizace, o níž bude první část mého příštího magazínu. Podstatné je, že všechno, co je důležité, ale co přitom nemáme šanci právě TEĎ vědomě promyslet, protože musíme řešit akutně něco jiného, si naše vědomí odkládá do podvědomí. Vědomě řešíme všechno akutní – že teď máme dohnat autobus, který ujíždí, ježiši, uhni člověče…, řidiči, nezavírej dveře…, paní, pardon že jsem Vás strčil…

A teprve až všechny akutní podněty a úkoly ustanou, třeba když se autobus rozjede, mohu si z pomyslného šuplíčku podvědomí vytáhnout například pracovní úkol, který jsem si chtěl hlouběji promyslet. A ačkoli kolem mě se právě TEĎ dál děje spousta věcí – řidič hlásí zastávky, lidé si povídají –, tak já to nevnímám, protože právě TEĎ zaměřuji své vědomí jen na to, co považuji za důležité.

Toto se děje i samotným řidičům. Oni tak zcela nevnímají, jak řídí, to řídí podvědomý autopilot, ve kterém mají uložené všechny automatismy. Podobně jako podvědomě...

Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům