Každý všední den věnuji přibližně 10 minut svého času jedné Vaší otázce. Problému jednoho z vás, mých čtenářů. Nikdy to ale nebývá problém jen jednoho z vás. Na stejnou věc se často ptá mnoho z vás.
Je to zhruba 10 minut mé odpovědi mluveným slovem. Poslouchat můžete na Spotify a dalších podcastových aplikacích (viz výše). Zde najdete přepis mých slov. Všechny podcasty jsou zde.
Dnešní dotaz souvisí s dnešním vydaným článkem Proč rozum až časem pochopí to, co srdce už dávno ví. Váháte totiž, zda “ještě jednou” věřit. Stejně jako zda si “ještě jednou” nechat ublížit. Nebo zda “konečně” odejít. Obojí se zdá jako cesta bolesti. Jak to, že to není zjevné – černá, či bílá? Jak to, že i když se rozhodneme tak či tak, dlouho nevíme, zda z tunelu vycházíme, nebo jdeme do stále hlubší temnoty – za mámivým světýlkem naděje, ve skutečnosti jen bludičkou?
Zvláštní odstín kognitivní disonance
Ze všech dotazů, které mi dnes přišly, vyberu následující a odpovídám nejen tazatelce, ale také každému, kdo má podobné dilema: „Petře, stojím před rozhodnutím, zda dát několikátou šanci člověku, který mě už několikrát zklamal. Znám Váš názor ohledně druhých šancí, znám Vaši teorii nádoby trpělivosti, která se musí naplnit bolestí, aby člověk už žádnou další šanci nedal, ale také si říkám, že přece prominout člověku je láska i že snažit se budovat vztah je láska. A naopak že přece odejít od člověka, který mě tolikrát zranil, znamená mít rád sám sebe, tedy i to je láska. Proč mě tedy bolí srdce, když má projevit lásku, ať poskytnutím druhé šance, nebo neposkytnutím druhé šance a odchodem? Proč o kterémkoli z těch dvou kroků tolik pochybuji, že je správný? Copak láska není správný krok, ať se ji rozhodnu projevit tak, či tak?“
To, co nazýváte bolestí srdce, je ve skutečnosti jeden z projevů kognitivní disonance. Kognitivní disonance je stav vnitřního rozporu mezi dvěma tzv. kognicemi, třeba mezi naším chováním a naším přesvědčením. Příklad: Vaše přesvědčení může být nedat už člověku druhou šanci. Tedy kdyby na Vašem místě byl kamarád(ka), Vaše rada by byla jasná – a paradoxně opačná, než je Vaše vlastní chování. Vaše vlastní jednání může být: člověku dáte druhou šanci.
Vy cítíte, že to není rozumné. Že nemáte dávat další šanci někomu, kdo Vás už tolikrát zradil. Ale současně víte, že je vlastně pohodlnější dát druhou šanci a být zraněn, než muset ze vztahu odejít a řešit mnoho souvisejících problémů. Rozum se tady dostává do sporu se srdcem, logika s citem. Když budu mluvit Vaší řečí, tedy řečí emoční bolesti a citu, tak cit tuší, že směřujete ke zkušenosti, která Vás bude bolet, ale rozum je současně ještě příliš pohodlný na to, aby hledal jiné cesty ven – aby se sladil s citem a začal mu pomáhat. Proto vzniká tento rozpor.
Běžné příklady tohoto typu kognitivní disonance
Kognitivní disonanci můžete procítit, když máte sáhnout do ohně, nebo udělat cokoli jiného, o čem tušíte, že Vás to bude bolet, že Vás to ohrozí, že je to riskantní, a přece to musíte udělat, třeba proto, že v tom ohni máte něco cenného. Rozum v té chvíli musí pomoci, jde-li například o život člověka, urychleně seřadit priority a nalézt způsob, jak předčasně nevzdat naději.
Kognitivní disonanci cítí také všichni školáci, když jsou učitelem vyvoláni a jdou k tabuli. Cítí, že to nebude snadné, že projdou svým způsobem bolestí, možná až vnitřním peklem, ale též vědí, že tam musejí jít. Cit, jemuž také říkáme intuice, je mnohem silnější než rozum a tlačí nás ke zkušenosti, kterou potřebujeme. Právě o tom je nádoba trpělivosti, kterou zmiňujete. Musíme EMOČNĚ...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům