Když bylo Oscaru Wildeovi čtyřicet, přistihli ho v milostném opojení s mužem. Čekal ho těžký žalář. Natolik těžký, že onemocněl zánětem mozkových blan. V pouhých šestačtyřiceti letech zemřel.
Předtím si ještě provokativně změnil jméno na Sebastian Melmoth. Sebastian podle svatého Šebastiána, odsouzeného na smrt za svou víru a přesvědčení, a Melmoth podle bájného ducha, který se škodolibě zjevuje věřícím a straší je, dokud nekonvertují k ďáblu.
Kurt Cobain na to řekl: “Je lepší být nenáviděn pro to, kdo jsi, než být milován pro to, kdo nejsi.”
Připadá Vám těžké být sami sebou ve světě, který se neustále snaží měnit Vás v někoho jiného – v toho, kdo bude svému okolí “lépe vyhovovat”? Nebo si uvědomujete, že tento trend je ve Vašem životě nastolen vlastně už od dětství – že je tu vždy někdo, koho “musíte poslouchat”, kým se “musíte řídit”, koho se “musíte žádat o svolení”, a to přesto, že už dávno jste dospělí?
Máte v sobě podvědomou stopu bát se “co na to řekne okolí”? Váháte na křižovatkách svého života ne proto, že byste nevěděli kudy jít, ale že pochybujete, jak to druzí přijmou, zda Vám to nevyčtou a zda se Vám nebudou posmívat, zejména když Vám ta vysněná cesta nevyjde? Pokud na všechny otázky přikyvujete ANO, pak chápete, proč jsem vytvořil kurz Cestou vnitřní síly. Protože “Váš” problém má velká většina lidí.
Při Setkáních mi svěřujete velmi bolestivé případy, které v extrémních podobách zacházejí až k sebepoškozování. Jednak si vyčítáte, když dostatečně nejste k obrazu druhých (trestáte sami sebe), a jednak se v takto nastaveném světě necítíte doma (slýchám mnoho příběhů dětí, kterým se vykolejil dosavadní život). Jak se naučit s manipulujícím okolím mentálně pracovat? Jak se vnitřně obrnit a nedat si vzít svůj směr, nedat si rozmluvit svou intuici, nedat se odradit od svého štěstí? Tomu jsou věnovány dva letní kurzy – Cestou vnitřní síly a připravovaný Jak se zbavit manipulátorů (vyjde začátkem července).
Pojďme si první emoční pomoc objasnit ihned, a to krok za krokem:
Pamatuj: Kolik očí Tě vidí, tolikrát jsi člověkem
Každý jedinec je speciální, odlišný, jiný. Tudíž ani není možné se najednou zavděčit všem. Vždy bude někdo, kdo s Vámi nebude souhlasit, komu se nebudete líbit. I nejúspěšnější písně všech dob mají na YouTube tři procenta palců dolů.
A nejsou to jen hejtři. Každý má prostě osobitý vkus – svou vlastní představu o tom, co je správné, své osobní normálno, svou vlastní pravdu. A proto platí: Kolik lidí, tolik názorů a odpovědí. Přijměme toto jako naprostý základ. To je život.
Přijato? Můžeme jít dál?
Proč tomu tak je
Už v dětství jste byli vedeni k tomu všímat si názoru druhých, ba řídit se podle nich. Co řekl učitel, rodič či jiný dospělý, byla pro nás automaticky berná mince. Hodnocení učitele pro nás mělo zásadní váhu. Pětka znamenala, že jsme nepoužitelní. Cítili jsme se nešťastně, dokud jsme názor učitele dostatečně neopravili. Jen on říkal, kdy jsme už “dost dobří” a “dost vyhovující” – kdy jsme “prospěli” ve společenském měřítku.
Oscar Wilde přesto pronesl: “Neváhejte. Buďte sami sebou. Všechny ostatní role jsou beztak zabrané.”
Zní to logicky. Tak proč to našemu mozku dělá takové problémy? Proč před zrcadlem přemýšlíme o tom, jak náš oblek přijmou druzí? Proč nad svými názory přemýšlíme tak, zda je akceptuje okolí? Proč se stydíme za některé své sny, sexuální orientaci, odlišné hodnoty, neobvyklou cestu? A proč druzí mají ustavičnou potřebu nás měnit? Potažmo: Jak je možné, že naše štěstí tolik závisí na spokojenosti druhých s námi?
Stačí se podívat do prehistorie. Lidé se chovali naturálně, podle instinktů, více jako zvěř. Dělali, co aktuálně cítili jako správné. Tolik nepřemýšleli. To přišlo až s časem. Hlavně když poznali, že přemýšlet je výhodné. Například: Když spatřili, že ohně, který již uměli udržovat, se divoká zvěř bojí. Napadlo je umět oheň nejen využívat, ale i zkoušet rozdělávat. Nečekat, až někde vzplane požár, a plameny jen živit, ale vlastní oheň založit. A pak také: Spolupracovat. Klíčové slovo. Člověk totiž není ten největší, nejrychlejší ani nejsilnější v přírodě. Umí však myslet. Dva lidé zjistili, že se mohou u ohně v noci střídat. Jeden spát, tudíž dobíjet energii, a druhý zatím hlídat. A pak si to vyměnit. A tehdy nastal úsvit i soumrak. Člověk pochopil, že nejenom k plození potřebuje druhého. A naopak: že přijít o přízeň protějšku či celé tlupy (společnosti) znamená být odehnán od ohně. Jako nespolehlivý. Do chladu divočiny. A tam se stát součástí jídelního lístku zvěře.
Tehdy započal strach z osamělosti. Být odmítnut = být ohrožen na životě. Proto osamělost vyvolává stres. A proto jsem zklidnění a zvládání osamělosti věnoval celou jednu knihu Sami.
Má to tři základní důvody
První proč: Sebeničení
Carl Ransom Rogers, průkopník humanistické psychoterapie, objevil inkongruenci. Zjistil, že člověk může trpět, pojímá-li svůj život jinak, než je v souladu s všeobecnými hodnotami. Že jeho mysl může prožívat těžký rozpor mezi tím, v co věří a co je pro ni důležité, a tím, jak přesto žije. Zkrátka: že člověk záměrně dělá někdy právě to, co nechce nebo ho činí nešťastným.
Mysl, která se něčeho bojí, začne zkreslovat realitu (kognitivní zkreslení). Abychom sami sobě ospravedlnili, proč se chováme jinak, než potřebujeme, dokáže vymyslet důvod, proč není dobré žít svůj život. Příklad: Chceme přestat kouřit. Víme, že nám kouření škodí. A přece to nedokážeme. Přitom je to JEN NA NÁS. Nebo: Chceme zhubnout. Víme, že častější běhání nám pomůže. A přece se nepřinutíme. Přitom je to znovu JEN NA NÁS. Mysl dokáže vyfabulovat, že “na tom vlastně nezáleží”, že “kouření tolik neškodí”, že “začít běhat můžeme jindy”.
Mozek má svůj obranný mechanismus, který vytěsňuje důležité úkoly z naší hlavy. Tím se však problémy neřeší, jen zametají pod koberec, jako odpadky, které se rozhodneme nevynést z bytu. Výsledek? Dříve či později začnou pod kobercem zapáchat a rozkládat se. Svým vlastním životem žijí i problémy v nás, které se snažíme bagatelizovat, nevidět. Mají pak psychické projevy ve stresu, nervozitě, úzkosti až klinické depresi, potažmo psychosomatických obtížích, kdy nemocná psychika způsobí nemocné tělo.
A je to logické: Člověk nedokáže být dlouhodobě v NEsouladu se svým vlastním Já. Ničí ho zejména to, když nechápe, proč sám sobě škodí.
Druhé proč: Nespokojenost, kam se podíváš
Trpíme-li inkongruencí, pak kamkoli se rozhlédneme, připadá nám to horší. Vidíme-li jiné lidi, kteří náš problém zvládají, je nám hůř. Vidíme-li opačné lidi, kteří náš problém také nezvládají, není to pro nás povzbuzení, spíše ujištění, že náš problém možná zvládnout nejde. Oba případy jsou však důkazem, že se přestáváme zabývat sebou a více se začínáme porovnávat.
Psychologie tomu říká vyhlížení ven. Nejsme-li spokojeni se svým životem, naše mysl nám “pomáhá” tím, že odvrací pohled od našeho života a řeší životy druhých. Člověk totiž je schopen jen jednoho soustředění v jedné chvíli. Mozek uvažuje tak, že není-li v našem životě nic dobrého, bylo by dobře, aby nic dobrého nebylo ani v životech druhých. Tam začíná srovnávání.
Problém je, že když neřešíme svůj život a své problémy, pak naše potíže zůstávají, ba se umocňují. Navíc se stáváme negativními – závistivými, zahořklými, nepřejícnými. A opět jde o manýru z dětství, kdy součástí výchovy bylo poměřovat nás s okolím. Už maminka řešila každý centimetr, o který přerůstáme vrstevníky, jako by na tom snad záleželo. Už tatínek hlídal každé naše slovo, jako by snad týdenní zpoždění mělo znamenat vadného člověka. Vyvíjeným tlakem na vyhlížení ven nás učili vidět v druhých benchmark, laťku, která ukazuje všeobecné normálno. Katastrofou tohoto myšlení je, že takové děti se pak nestávají výjimečnými, ale průměrnými. Aneb: “Hlavně nezaostávat oproti druhým.”
A dnes, pokud už nejste děti, můžete vnímat, jak těžké je se odpojit od vnějších “vzorů”. Tolik lidí se už v internetových diskusích cítí špatně, mají-li jiný názor, a dobře, splývají-li s davem.
Třetí proč: Ekmanův syndrom
Paul Ekman, psycholog, který zasvětil kariéru studiu emocí, formuloval emoční syndrom. Zjistil, že člověk má zvláštní sklon v nově získávaných...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům