6. 6. 1996. Numerologové vědí, čím je to datum zvláštní.
Když ten čtvrtek začal, pamatuji si, jak mi někdo řekl: Dnes má svátek Satan.
Zpočátku mě zamrazilo, pak jsem na to zapomněl. Až 6 minut před půlnocí se rozezněl na mém telefonním záznamníku vzkaz. Moje máma ten den umřela.
Je to 24 let. Tehdy mi bylo 21 let. Déle jsem bez mámy než s ní. Ale ten den změnil můj život.
V knize Cítit rozumem, myslet srdcem jsem popisoval svůj případ muže, jemuž zemřela mladá žena. V knize Čtyři prány štěstí pak popisuji, jak jsem řešil příběh dívky, které diagnostikovali vážnou nemoc a bála se smrti. V obou případech, byť pokaždé jinak, šlo o téma, jak zvládnout co nejlépe život, na jehož vrcholu je vždycky smrt.
Víte, že jsem píšící autor. Ale také víte, že jen u psaní nezůstávám. Záleží mi na tom, abyste zvládli své vlastní těžké situace, proto píšu knihy a magazín, ale i proto jsem založil diskrétní zónu, kde mi můžete pokládat své dotazy. Jen je vás hodně, jen fanoušků je víc než 300 000, pravidelných čtenářů pak milion. Proto nejčastější, opakující se dotazy zodpovídám v Řešidle, seriálu podcastů, kdy každý všední den mluveným slovem zodpovím jeden okruh problémů.
Jako dnes. Kdy jindy bych měl zodpovědět tento dotaz? “Petře, je zvláštní, jak fungují náhody. Nedávno mi zemřela maminka. Byla mladá, neměla ani čtyřicet. Kamarádka mi poslala jeden Váš článek. Do té doby jsem Vás neznala. Byl o tom, jak se dívat na umírání blízkého člověka. Od první do poslední řádky jsem plakala, ale moc mi to pomohlo. Kamarádka mi pak napsala, že jste taky ztratil maminku, když Vám bylo 21. Mně je právě jednadvacet. Ale na rozdíl od Vás v tom neumím najít něco pozitivního, vůbec nevidím cestu, jak bez maminky žít.”
Může mít odchod rodiče pozitivní poselství?
Moje odpověď, milá Terezko, je jednoduchá. Když mi bylo jednadvacet jako Vám, taky jsem to nevěděl. Ale dnes už vím, že všechno v životě má svůj smysl, dokonce i odchod rodiče.
Víte, odchod každého blízkého člověka je tím bolestnější, čím víc jsme ho milovali nebo čím víc jsme na něm byli závislí. Pak se ptáme: Proč se mi tohle stalo?
Jenže, když se na to podíváte určitým úhlem pohledu, už v té definici můžete nalézt odpověď. Když jsme na někom byli závislí a on odejde, může nám to umožnit postavit se na vlastní nohy. Ano, nejde to, zpočátku vůbec. Jsme jako mládě, které se zrovna narodilo. Problém je, že nám není jeden den, ale nacházíme se třeba v jednadvacátém roce života. O to těžší to je. Nejsme zvyklí na to být bez rodiče. Ano, jako přestárlé zmatené mládě, tak jsem se cítil i já. Absolutně jsem nevěděl, co dělat, za kým jít, kam se schovat. Ale to proto, že jsem se to měl naučit.
A nebyl jsem samozřejmě zdaleka sám. Kdo další?
Coco a zocelení
Coco Chanel, znáte to jméno? A její příběh? Psal jsem o něm zde. Když jí bylo dvanáct, umřela jí máma. Táta vzal ji a dvě ještě menší sestry a odvedl je do klášterního sirotčince. Ve dveřích řekl: “Já si jenom něco zařídím a vrátím se pro vás.” Už ho nikdy neviděly. Gabrielle Chanel, to bylo její rodné jméno, Coco byla přezdívka, vzpomínala, jak těžké bylo večer co večer koukat oknem na cestu, jestli už táta jde, mít sílu pro sebe a ještě pro sestry, dávat jim naději, když sama tu naději večer co večer ztrácela. Ale po letech za tohle děkovala, protože už ve dvanácti byla zocelená. Pochopila, že se musí postarat o sebe, protože to nikdo jiný za ni neudělá.
Larry a vlastní cesta
Larry Ellison je příkladem násobné ztráty rodičů, i když v jiném...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům