Jak je možné, že někteří lidé, kteří žijí uvnitř špatného vztahu, “nevidí pravdu”?
Nebo ji vidí, ale vnímat nechtějí?
Ale proč ji nechtějí vnímat, když se tak odsuzují k vlastní bolesti?
Je snad bolest z přiznaného špatného vztahu větší než bolest, kterou děláme, že necítíme?
Jde snad o sebeobranu člověka, který má dost vnitřního utrpení a raději bude žít v naději, že se situace jednou třeba zlepší, než aby uznal, že ztratil tolik času v nefunkčním vztahu?
I takové dotazy dostávám v diskrétní zóně (FC Premium) od čtenářů, které trápí, jaké vztahy mají jejich blízcí – přátelé nebo vlastní děti. Ptají se: Jak to, že nevidí to, co vidím já?
Řešidlo je seriál mých podcastů. Každý všední den v aplikaci Spotify, Google Podcasts a Apple Podcasts zodpovídám jeden konkrétní dotaz, dnes vyberu tento:
„Petře, zaujal mě Váš podcast ,Proč nechápeme, že lidé zůstávají ve vztahu, v jakém bychom my nikdy nebyli‘. Můj kamarád, stydím se ho vůbec tak označit, vyhodil svou dívku po sedmi letech vztahu na ulici. Zakazovala mu to, čeho se nechtěl vzdát. Když ji vyhodil, svěřil mi, že to udělal jen proto, aby přilezla po kolenou a ještě ho prosila, aby si klidně dál dělal to, čeho se nechtěl vzdát, že mu to už nebude zakazovat. Říkal: ,Je to hop, nebo trop. Buď se nevrátí a mně je to ukradené, najdu si jinou holku, která mi to tolerovat bude; anebo se vrátí, a pak na tom vydělám takhle.‘ V jeho vysvětlení nebylo ani slovo o lásce. A ta dívka, protože ho milovala, opravdu – jak říkal – přilezla po kolenou. Nerozumím tomu. Ona žije v představě, že ji miluje, když ji vzal zpátky. Ale současně se trápí, že od něj nevidí žádný důkaz takového milování. On ji totiž ignoruje víc než kdy předtím, stala se jeho služkou. A když se jí zeptám, jak může žít bez opětované lásky, jenom se rozpláče, nadává mi, odmítá se mnou mluvit, chce žít ve lži. Můžete mi to vysvětlit?“
Jak mozek snižuje utrpení
Jak píšu v knize Čtyři prány štěstí, lidský organismus má řadu samoléčivých mechanismů. Aniž bychom se museli zvláště snažit, rozbité koleno se samo začne hojit. A stejně tak, aniž bychom to museli vědomě ovlivnit, prožíváme-li ne fyzické, ale psychické utrpení, aktivuje se naše mysl a hledá způsob, jak tuto vnitřní bolest učinit přijatelnější. Začneme si tedy lhát. Sami sobě.
Aktivuje se například planá naděje. Nebo představa. Začneme žít v realitě, která není skutečná, ale mozek nám ji podsouvá, abychom lépe snesli tu skutečnou. Hovoříme třeba o očekávání.
Očekávání je zajímavý nástroj, který vychází z naší hlavy, ale směřuje ke konání jiných osob. Tak se stane, že například očekáváme to, že se věci budou vyvíjet tak, jak chceme, že se lidé budou chovat tak, jak si přejeme, nebo jak bychom se na jejich místě zachovali sami či jak je pro nás prostě normální. Ale naše očekávání nemusí mít nic společného s objektivní realitou, potažmo se subjektivním vnímáním těch lidí, od nichž něco očekáváme. Tedy to, co je normální pro nás, pro ně normální být nemusí. Jsou to totiž jiné povahy a charaktery než my.
Proto naše očekávání, vztažené k jiným osobám, můžeme chápat svým způsobem jako zločin, který pácháme na druhých tím, že od nich očekáváme či po nich přímo vyžadujeme, že budou stejní jako my. A zklamání je následný trest, který vykonáváme na sobě.
Jinak řečeno: My sami sebe trestáme za to, když druzí nesplní naše očekávání.
Říkáme si pak: Asi nejsem dost dobrý na to, aby mě druhý miloval, aby pro mě něco běžného udělal, něco, co bych na jeho místě já sám udělal tak samozřejmě a normálně.
Pokud tomu uvěříme, užíráme se...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům