Máte nějaký sen, světlo, za kterým jdete?
Ztrácíte ho občas z dohledu, nebo ztrácíte někdy sílu za ním ještě jít?
A uvědomili jste si někdy, že pokud jde o člověka nebo přírodu, všechno má svůj smysl?
Naprosto věřím v to, že by člověk nikdy nedostal schopnost snít, kdyby současně nedostal schopnost své sny uskutečňovat.
Odmalička mě zajímá zrod a rozvoj síly, která pomůže člověku dojít od představy k výsledku. Miluji se rozhlížet. Cokoli vidím kolem sebe na ulicích, v bytech, kdekoli se nachází člověk, to někdy bylo pouhým snem, ale daný člověk to dovedl zhmotnit. Tito lidé mě zajímají, a nejen mě. Psychologickými metodami, jak vytvářet své sebevědomí, sebelásku a sebedůvěru, se zabývám v Cestou vnitřní síly. S příklady těch, kdo se ani v nejtemnější chvíli nevzdali – brali ten moment jako svou osobní prověrku, jako by se jich osud ptal: Jsem zvědav, jestli to teď už vzdáš!
Být zvědav, co se stane, když to teď ještě nevzdám
Už jako kluk jsem se naučil jednu dovednost: Kdykoli mě napadne něco vzdát, PŘEMÝŠLET:
- Odkud se to vzalo (viz Cestou vnitřní síly a problém mozkových synapsí z naší minulosti)
- Proč jsem s tím, co teď chci vzdát, původně vlastně začal (vrátit se zpět k počáteční vnitřní motivaci)
- Co by se mohlo stát, kdybych to teď nevzdal
Zejména to poslední mě fascinovalo. Rozvíjelo to ve mně představivost a zvědavost: Pokud to teď nevzdám, nikdy se nedozvím, co by se stalo, kdybych to nevzdal.
A pak jsem četl o člověku, který zemřel před mými 7. narozeninami, a ještě k tomu daleko v Americe. Přitom byl Čech, ale dotáhl to na Broadwayi a v Hollywoodu na hvězdu – hrál tam prvního herce v Hamletovi i jednoho z porotců v legendárním dramatu Dvanáct rozhněvaných mužů. Ačkoli nežije už čtyřicet let, jeho myšlení stojí za připomenutí.
Lidé ho znají jako klauna z dvojice V+W. Vedle Jana Wericha byl tím křehčím, zodpovědnějším a poetičtějším. Například vznik slavné hry Osvobozeného divadla popsal těmito libozvučnými slovy: „To bylo tak: Jednoho večera byla zakoupena u pana Nepraše v menší obci jihovýchodních Čech láhev rumu za 24 Kčs. Obsah láhve byl smíchán s horkou vodou, oslazen, přidáno citronové šťávy a získaná kapalina vypita. Na dně prázdné lahve toho večera ležela Vest Pocket Revue.“
Jejich politická satira, namířená proti fašismu, znamenala, že se ocitli na prvních místech Hitlerova seznamu smrti a ještě před začátkem druhé světové války utekli za oceán. Voskovcova manželka podlehla rakovině, druhá žena ho zase nutila vzdát se svých dcer. Oba poněkud zvážněli. A to i proto, že Amerika učila Voskovce s Werichem jiné satiře. Jednou si například chtěli udělat legraci z nacistického ministra propagandy, který měl kulhavou chůzi. Řekli: „Lež má krátké nohy, ale Goebbels jednu ještě kratší.“ Američané je požádali, aby se takovým příměrům už vyhýbali. Upozornili je, že má mohu pokřivenou už od dětství, kvůli tomu celý život nosí kovovou podpěru a speciální botu; ať napadají jeho činy, ale nikdy ne vzhled nebo zdravotní handicap člověka. Zatímco Werich se po válce vrátil domů, Voskovec ještě dlouho zůstal, zcela opustil komické role a naučil se anglicky tak skvěle, že hrál Shakespeara v originále, hlavní role ve verších o tisících slovech. Pohřben je spolu s Werichem na pražských Olšanech.
Deset námětů k zamyšlení
I Jan Werich se ho nesčetněkrát ptal, jak některé výzvy může zvládnout. Už ve třicátých letech ho fašistický tisk označoval za Žida – pro jeho původní jméno Jiří Wachsmann, které si ale nechal změnit po první světové válce, hned jak se vrátil z boje v československých legiích, jen aby se zbavil německy znějícího příjmení. Při povinném prokazování rasového původu se přitom žádný Žid mezi jeho předky nenašel.
Mnoho bojů v sobě nevedl navenek, ale uvnitř. Už jako kluk jsem si začal sbírat jeho (a nejen jeho) postřehy, které by mohly mě nebo i jiné inspirovat. Dnes tedy všem, kdo již otevřeli Cestou vnitřní...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům