“Jak můžeš říci svému bratru: ‚Bratře, dovol, ať Ti vyjmu třísku, kterou máš v oku‘, a sám ve svém oku trám nevidíš? Pokrytče, nejprve vyjmi trám ze svého oka, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra.” (Lukáš, 6, 39-42)
Už desátým rokem tvořím FirstClass – platformu osobního rozvoje. Lidé se mě často ptají: To jste bez chyby, když si dovolíte doporučovat nebo radit? Usmívám se, protože je tomu právě naopak. V životě jsem udělal spoustu chyb, naštěstí. Díky tomu vím, jak snadno se dělají, jak těžko se napravují, jak moc bolí mě i druhé, a proč se tedy vyplatí moje chyby neopakovat.
Občas tedy v rámci svých doporučení zmíním i vlastní zkušenost s nějakým nedostatkem či slabinou. A udělám to i dnes, protože odpovím na choulostivé téma závisti. Každý všední den na Spotify, Apple Podcasts nebo Google Podcasts můžete poslouchat mé Řešidlo, ve kterém mluveným slovem reaguji na nejčastější otázky, vztahující se k mým knihám a magazínům.
Dnes odpovím nejen tomuto tazateli, ale každému, kdo řeší tento problém: „Petře, poslouchám rád Vaše podcasty. Často se zaměřujete na to, jak se chovat, když je proti nám vedeno nějaké špatné chování. Ale co když je to naopak: Co když my jsme původci špatného chování, ale neumíme ho zvrátit? Dám Vám příklad: Žijeme v zemi, o níž se říká, že je národ závistivců, ale kdo Vám upřímně přizná, že závidí? Možná jenom já. Bolí mě, že jiní lépe zvládají svůj život, že jsou úspěšní, bohatí, chtěl bych umět a mít totéž co oni, ale jak? V několika podcastech jste řešil inkogruenci, stav, kdy něco chceme, ale něco jiného děláme. Já nechci závidět, ale závidím. Neumím si pomoci. Poraďte mi, prosím… Jak mám přemýšlet, abych se toho strašného sebeužírání zbavil, když vím, jak moc oslabuje mě, ne ty, kterým závidím?“
Proč i ne-závist je potřeba si zasloužit
Víte, o závisti se říká, že je potřeba si ji zasloužit. Ale totéž platí o ne-závisti.
A nyní mluvím o dvou různých lidech: Když říkám, že závist je potřeba si zasloužit, mluvím o ÚSPĚŠNÉM člověku. O tom, který má něco, co někdo jiný nemá, a proto bývá terčem závisti.
Ale když naopak říkám, že je potřeba si zasloužit i ne-závist, mluvím o druhém člověku, který kdysi záviděl a postupně přestal. Nestalo se to samosebou. On sám musel sebe změnit, vyrůst, vlastně tak jako ten úspěšný – a teprve pak zjistil, že nemusí závidět. Ale k tomu, aby dospěl a “vysloužil” si tu blahodárnou ne-závist, musí nejprve překonat sám sebe a zvládnout vše, co člověka zbavuje závisti, malosti, slabosti. A to Vám právě nyní popíšu na vlastním příkladu.
Pokud totiž tvrdíte, že nikdo jiný nepřizná, že závidí či záviděl, já to přiznám. Měl jsem důvod.
Jak snadno se zrodí závist
Když mi bylo přesně šest let a dva dny, nastoupil jsem do základní školy. Narodil jsem se totiž 30. srpna, do školy šel bez odkladu, to znamená, že v první třídě jsem byl nejmladší. Aby totiž 1. září byl někdo mladší, musel by se narodit jedině 31. srpna, ale nikdo takový ve škole nebyl.
Tudíž jsem byl nejmladší, nejmenší, a podle toho se mnou všichni zacházeli – jako s posledním v řadě, benjamínkem, outsiderem, loserem. A mně to vadilo. Vadilo mi, že jsem se narodil 30. srpna, a nejen to, navíc že všichni ostatní se, mizerové, narodili dříve než 30. srpna. Holky mě nechtěly líbat, protože jsem byl mladší než ony – přitom co by dnes za mladšího chlapa daly? – a kluci mě při tělocviku nechtěli do svého týmu, měli pocit, že “s nejmladším a nejmenším by všechno prohráli”.
Myslel jsem si, že problém je v tom 30. srpnu. Strašně jsem všem záviděl. Strašně jsem trpěl. To jsem nevěděl, že mysl má úžasný obranný mechanismus. Podobně jako tělo je adaptabilní, to znamená dokáže si zvyknout prakticky na jakoukoli fyzickou zátěž, kterou podstupuje dost dlouho, také mysl umí zmírnit utrpení tím, že vymyslí, jak v každém handicapu najít výhodu.
U mě to fungovalo tak, že mysl zjistila, že se na 30. srpen mohu vymluvit. Když jsem v něčem zaostával za ostatními, prohlásil jsem: „No aby ne, když jsem nejmladší a nejmenší…“ To jsem úspěšně praktikoval do chvíle, než si toho všimla tělocvikářka. Když jsem dlouho nebyl schopen udělat cosi na kladině, koze nebo bradlech, řekla: „A, Petříčku, uvědomuješ si, že to nedokážeš už celý rok? To není o Tvém věku, to je o Tvé hlavě, protože ti Tví starší spolužáci to uměli už v Tvém dnešním věku!“ Tím okamžikem skončil čas mých výmluv. A byl to také, aniž jsem to ovšem tušil, začátek konce všeobecné závisti v mé hlavě. Chcete vědět, jak se to stalo?
Jak se vyhání závist
Bylo mi dvanáct let a ta krásná tělocvikářka řekla: „Já Ti zajistím životní zážitek. Seznámím Tě s jedním slavným hokejistou. Je to náš mistr světa. Ten Tě odnaučí závidět.“ Psal se rok 1986. Jméno toho hokejisty s dovolením neřeknu, netuším, jestli jeho manželka věděla o blízkosti té tělocvikářky a jejího muže. Každopádně ten borec mi dovolil prožít s ním jeden den tréninku.
Zkrátím to: Samozřejmě jsem absolutně nezvládal to, co on. Nedalo se to. A on se pořád ptal:...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům