Proč. Ta základní otázka života se rychle řetězí: Proč není se mnou? Proč je s někým jiným? Proč je někdo lepší než já? Proč nestojím za nic? Proč by mě vůbec měl někdo někdy chtít?
Pomocí první negativní otázky Proč je tak snadné spadnout do negativního zacyklení a stále více snižovaného sebevědomí. Jako když toneme v bažině a s každým pokusem se odrazit ve skutečnosti klesáme stále hlouběji. Napadá nás jediné možné řešení: Aby ten, kdo s námi není, s námi byl. Tím by se všechny problémy zdánlivě vyřešily. Jenže ten člověk s námi být nemůže.
Psychologie hovoří o generování závislosti – vytváření lpění na řešení, které je fantaskní. Je to emoční vazba, která dostává člověka mimo rozum. Jediným, kdo může zastavit naši bolest, se zdá ten jediný, který ji současně způsobuje. Jenže co když to tak ve skutečnosti není? Co když tím, kdo způsobuje naši bolest, jsme my sami? Tudíž – to by byla skvělá zpráva – bychom se změnou svého vnímání, svého postoje vůči přítomnosti, mohli změnit celý svůj život.
V diskrétní zóně, v soukromé facebookové skupině určené pro členy FC Klubu a FC Premium, se tématem závislosti zabývám i ve svých uzavřených živých vysíláních jednou týdně. Tento dotaz ale musím přečíst veřejně. Stejný problém totiž může trápit, a zbytečně, až příliš dalších osob:
„Petře, jsem závislá na člověku, který se mnou byl, ale už nebude. Má jinou ženu, svou rodinu. Je šťastný, požádal mě, ať ho nekontaktuji, ale já si nemohu pomoci. Vím, že ho kontaktováním jen dál víc ztrácím a popouzím proti sobě, jenže jak se zbavit té ,drogy v srdci’, kterou je on?“
Ženské srdce
Má takový problém více žen? Pokud ano, prosím, vyslechněte mě:
Předně musíte pochopit, že jste žena. Žena je jinak nastavena než muž.
Žena se mnohem víc váže na konkrétní osobu. Psychologové vypočítali, že emoční připoutanost ženy způsobuje, že každý den až 70 % svých myšlenek věnuje té osobě. Ano, skoro tři čtvrtiny času myslí na druhého. Má se za to, že tato ženská hodnota je dána geneticky, mateřskou rolí. Matka musí myslet na dítě, postarat se o něj, a to většinu času. Pak jí přirozeně nedělá dobře, když ji to dítě opustí, ba dokonce když je šťastné, řekněme, s jinou matkou. Taková žena poté může vyvodit emoční závěr, že sama nebyla dost dobrá. Má touhu ptát se proč, co má zlepšit, co udělat pro návrat toho “dítěte”, neboť od skutečnosti, zda s ní to “dítě”, ta milovaná bytost, je, odvozuje vlastní hodnotu, užitečnost, platnost, schopnost být dobrou, potřebnou ženou.
A tak to funguje i v dalších rovinách vztahů, včetně dospělých. A to i v takzvaných ne-vztazích.
Návyk
Tehdy se ženská láska může překlopit až v závislost na člověku, jež je podobná zamilovanosti. Opět je to chemická záležitost, která otupuje rozum. Tak jako zamilovanost. Ta přichází proto, abychom někomu, kdo je jinou osobou a má své nedostatky, vůbec dali šanci a chtěli se s ním potkávat delší dobu, přesněji tak dlouhou dobu, aby mohl vzniknout vzájemný návyk, potřeba, vztah. Něco, pro co rozum, omámený zamilovaností, možná ještě nemá jméno, ale co už v té chvíli považuje za normální – za běžné, všední považuje to, že někdo patří do našeho života.
Teprve pak se rozum prohne ke slovu. Končí zamilovanost, pouhá emoční záležitost, a začíná plnohodnotná láska. Ale ta nezačne nebo dlouhodobě nefunguje, není-li oboustranná. Jestliže jeden druhého plně nepřijímá, ale druhý prvního ano, pak to není plnohodný vztah, nýbrž jen jednostranná závislost. A ta nám strašně škodí, ta nás ničí, protože vyprazdňuje naše srdce – my investujeme ty nejkrásnější emoce, ale zpět dostáváme nijaké, žádné. Plníme se bolestí.
Pět nápomocných kroků
Když ve svých knihách (zejména 250 zákonů lásky, 100 nejkratších cest k Tobě, Protože a Čtyři prány štěstí) a koučovacích magazínech (hlavně Jak postavit most přes minulost a Jak pracovat se stresem) vysvětluji, jak se zbavit emočních závislostí, velmi obecně se pohybuji v rámci pěti kroků a ani jeden není snadný. Nepíšu a nemluvím o ničem, co je snadné. Píšu a mluvím jen o tom, co v životě stojí za to, i když je to nesnadné. A vymanění se ze závislosti určitě za to stojí.
Prvním krokem je přijmout svoji závislost. Už to není snadné: Přijmout, že mám problém, že v něčem selhávám, v něčem sám sobě škodím a dělám chybu. Už to nedokáže každý. Mnohem snazší a pohodlnější je libovat si v režimu oběti, pasivně doufat, že se to...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům