Muži a ženy jsou principiálně odlišná stvoření. Muži jsou racionálnější, ženy emocionálnější. Pro ženy bývá jedním z vrcholů života mateřství a s ním spojené sdílení. Ženy potřebují mít s kým sdílet a na koho se spolehnout (viz článek 7 maličkostí, po kterých ženy touží).
Muži všeobecně tak sdílní nejsou. FirstClass je toho důkazem. Ačkoli od začátku jeho existence tvoří muži 54 % jeho publika (ženy pouze 46 %), v komentářích pod články, podcasty a živými vysíláními dominují ženy. Muži neradi veřejně hovoří o svých slabostech. I tak je jejich slabosti trápí a chtějí je řešit. Ne však před všemi. Diskrétní zónu (členství FC Klub a FC Premium) jsem zakládal na jejich žádost. Chtěli místo, kde se mnou mohou mluvit, jen se mnou, a bez jakékoli digitální stopy, zpětně dohledatelné. Ostatně, muži vévodí i osobním konzultacím při setkáních.
Mužům velmi záleží na tom, aby byli ve vztazích úspěšní. Chtějí, aby jejich ženy byly šťastné. A trápí se tím, když selhávají. Odmalička slýchají: Musíš být nejlepší, vítěz bere vše. Nebo: Vítěz je jen jeden, ostatní jsou poražení. Chlap nesmí prohrát, brečet, musí si vědět rady se vším. A hlavně musí vyhovovat ženě. Přestože muž není žena. Ale žena ho soudí podle sebe. Tak třeba: Přeje si, aby s ní muž sdílel. Aby byl také emocionální. Aby dával najevo, že ji miluje, nejen činy, i slovy. Pravidelnými slovy. Znáte to? Je to i Váš problém? Potom jsou následující řádky pro Vás.
Když to neříká, znamená to, že nemiluje?
Řešidlo je seriál mých podcastů. Každý všední den odpovídám na otázky. Poslouchat můžete v aplikacích Spotify, Apple Podcasts a Google Podcasts či v archivu epizod. Dnes mě zaujala tato:
„Petře, obracím se na Vás, protože jste ten nejlepší. Čtu Vaše knihy, poslouchám podcasty, ale jedno mě neustále trápí. Mám nového přítele. Jsme spolu měsíc. Jak je v zaměstnání, pošle mi sotva jednu esemesku AHOJ za celý den, to je na začátek vztahu málo, ne? Taky z něj nemohu dostat vyznání Miluji Tě. Leká mě, že není tak citově angažován jako já. I další věci mě varují. Třeba pořád mluví o penězích. O tom, že tvrdě dře, aby je vydělal. Když u mě vypije víno, tak nové nepřinese. I to mě zaráží…“ Dál v podání tazatelky pokračuje výčet mnoha mužových chyb.
Obecně: Nemám rád, když si ze mě čtenáři chtějí udělat partnerského soudce. Já nežiju jejich vztah. A nežiju v jejich kůži. Co je normální pro ně, nemusí být normální pro mě. A naopak, co je normální pro mě, to nemusí být normální pro ně. To je první důležitý vzkaz. Každý jsme jiný. Máme odlišnou minulost, výchovu, cestu, jiné myšlení, hodnoty, potřeby. Já nemohu tvrdit, že normální je říkat Miluji Tě každou hodinu. Pro někoho to normální je. A někdo naopak potřebuje slyšet Miluji Tě každou hodinu. Ale existují lidé, kteří to neříkají, a taky je to pro něj normální…
Budeme-li druhé lidi odsuzovat za to, že jsou jiní než my, odsoudíme šmahem celý svět. Vždyť každý je jiný než my. Než soudit, je lepší porozumět. Zeptat se: Proč to neříkáš? Ale ne zapškle Proč to sakra neříkáš?! Možná muž vyrostl v rodině, kde se o citech nemluvilo, kde rozhodovala hmota, hlavně zajistit rodinu, vydělat peníze, ušetřit co nejvíc peněz. To by vysvětlovalo, že je pro něj normální nenosit dárky – vypít, ale už nepřinést. Avšak ne proto, že by ten muž byl zlý. Ale proto, že tak byl vychovaný.
To je důvod, proč v knize Čtyři prány...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům