Také máte hrůzu ze zubaře? Zamyslete se proč. Také vás prvně před návštěvou zubaře napadne: Co si vezmu na čtení do čekárny, než na mě přijde řada? Měl jsem stejné myšlenky. Až do dneška. Já, nepřítel privátních klinik, které mi vždy přišly pouze předražené, jsem totálně otočil názor. Povím vám, jak se to stalo.
Budu vás obtěžovat soukromým příběhem. Mého devítiletého syna chytily zuby. Běželi jsme na pohotovost, protože týden předtím mu školní zubařka napsala do žákovské třídy: Nepotřebuje ošetření, chrup je v pořádku. Na pohotovosti mu našli osm zkažených zubů. Vydali jsme se k jiné zubařce. Ve státní poliklinice. Syn měl úděsem oči navrch hlavy. “Opravdu,” přikývla zubařka při poměrně násilné kontrole. “Objednám syna na zákrok. Můžete za dva měsíce?”
“Dříve to nejde?”
“Ne, mám plno. Pak až za půl roku.”
“Hm, a kolik zubů najednou vyřešíte?”
“Přece jeden, nemůžeme dítě zatěžovat. Zvláště, když zubaře tak těžko snáší. No a pak vás objednám na termín za další dva měsíce. To víte, pojišťovny by mi jinak nezaplatily. A navíc jsme totálně plní. A promiňte, 15 minut pro vás vypršelo, mám dalšího klienta.”
Osm kazů krát dva měsíce = doba, po kterou syn bude prožívat popravy, pro mě byla nepřijatelná. Vyšli jsme před ordinaci a věděl jsem, že zvolíme jiného zubaře. Musí přece existovat rychlejší řešení. Pak mi byla doporučena privátní klinika. Erpet Medical centrum. Erpet, alias podnikatelé Luděk Eremiáš a Václav Petr, jsou známí leda tak golfovým centrem v Praze. Teď rejžují na zdraví, určitě nese, napadlo mě. Co nám golfisté, proboha, budou moci nabídnout? Ale pokusil jsem se objednat.
“Jistě, přijďte se synem. Můžete v pondělí?” zašveholila operátorka.
“Pondělí v kterém měsíci?” ptal jsem se zmateně.
“Příští pondělí.”
Uchichtl jsem se. Už je to tady. Nemají ani klienta. Jsou prázdní. To bude klinika! Ale v pondělí, tedy včera, jsme přišli. Syn v hlubokém strachu. Já v depresi, jak mi zase zubařka bude nadávat, co jsme zanedbali. Ale byl to šok. Rodinná atmosféra, krásné prostředí, žádný nemocniční odér. A u recepce vtipně automat na sladkosti. Nejspíš pro doktory.
Doktorka nás již čekala přede dveřmi. Nikde žádný jiný pacient. Vyhradila si na něj hodinu a půl. Syna oslovovala křestním jménem, ještě než jsem jej představil. Předvedla mu všechny nástroje, které má k dispozici, z mučících nástrojů byly hračky. Syn pookřál. Poprvé u zubaře se smál. Za dvacet minut bylo po celé kontrole. Včetně rentgenu. “Tati, hrála mi tam i písnička,” povídá syn po výstupu ze záhadného přístroje, který vypadal spíše jako lunární modul než rentgen.
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům