Chtěli byste dokonalý život, složený ze stále stejných dokonalých dní?
Já ne. Vím, že cokoli neměnného a dlouho trvajícího člověka omrzí. Ano, i dokonalosti bychom se přejedli. Šťastné dny by pro nás přestaly být vzácné, hodnotné. Časem by se staly všedními, automatickými, očekávanými, unudily by nás. Tím pádem by vlastně přestaly být dokonalé.
Člověk potřebuje změnu. I taková postel je nejměkčí po namáhavé cestě. I takové světlo může být zdrojem radosti a vděčnosti, jestliže jsme dlouho procházeli tmou a nocí.
A proto, když mi v diskrétní zóně (kde se mě ptáte písemně) nebo při osobních setkáních (kde se mě ptáte z očí do očí) svěřujete svá trápení a bolestné příběhy, opakuji Vám, že je nemáte zapomínat, naopak pamatovat si je pro pozdější dobu, až budete prožívat opak – a Vaše štěstí bude tím větší, čím spíše si budete vybavovat časy plné neštěstí.
Snad žádnou podobnou otázku nezodpovídám tak často jako tu následující: „Petře, asi to bude banální dotaz, ale jak se sžíváte s neúspěšnými dny, kdy se Vám něco hodně nepodaří?“
Mysli na puzzle
Nejen na neúspěšné, ale i na úspěšné dny v našem životě je potřeba se dívat jako na puzzle.
Puzzle je skládačka jednotlivých dílků, které dohromady tvoří ucelený obraz. Co dílek, to jeden den našeho života. Obvykle nejsou stejné, naopak bývají rozmanité, mají nezaměnitelný tvar, barvu, energii – a právě to každou z těch kostiček předurčuje na konkrétní místo té skládačky.
Rozumějte: Každá z těch kostiček patří právě tam a nikam jinam.
My to v té chvíli, kdy prožíváme danou událost, nemusíme chápat, můžeme se rozčilovat, proč přišla právě tato černá kostička, tak ošklivě tvarovaná nebo zabarvená. Ale právě ona a žádná jiná patří na toto konkrétní místo celé skládačky.
Mysli na galerii
Abychom to pochopili, potřebujeme odstup.
Jako v galerii nebo v obrazárně, kde chceme pochopit, proč autor volil nějaký detail na plátně. Pak nemůžeme jít blíže tomu detailu, ale naopak dál od malby. Vidět ten výjev v souvislostech.
Když půjdeme naopak blíž, to znamená – v běžné realitě života – budeme-li se ještě víc nimrat v tom detailu, který se nám přihodil, tak možná – zůstanu-li v přirovnání k obrazu – spatříme jednotlivé tahy štětcem toho umělce, vrstvy barev nakladené na sebe, jenže to nám nepomůže v pochopení smyslu toho samotného detailu. Ano, my musíme odstoupit od plátna, a teprve pak vidíme, proč právě tento detail, proč právě tato kostička puzzle patří na tohle místo.
Mysli na konstruktivní řešení
Já jsem člověk jako Vy. Když se mi něco, jak říkáte, hodně nepodaří, tak mě ten den moc bolí. Ale to vůbec nevadí. Já si, díky té bolesti,...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům