Vypadá to jako ne-problém. Přece, pokud do nějakého vztahu nevkládám své srdce, je snadné říct “sbohem” a odejít. Ale to je zdání. Tak snadné to není.
Následující dotaz jsem vybral i proto, abychom porozuměli těm, kteří zůstávají tam, kde lásku necítí, ale dostávají. Neprožívají menší bolest, když mají odejít – od někoho, kdo jim neublížil a kdo k nim chová ten nejkrásnější cit. Copak takového člověka je možné zranit?
Když v diskrétní zóně (kde mi pokládáte otázky písemně; členství FC Premium pro tento účel získáte ZDE) nebo při osobních setkáních (kde se mě ptáte z očí do očí) spolu probíráme Vaše příběhy, záleží mi na tom, aby lidé zbytečně netrpěli. Toto je však případ, kde se zdá, že se utrpení nedá vyhnout, a to ani na jedné straně. Ale co když přesto řešení nalézt lze?
Dotaz, který jsem dostal od muže, zněl takto: „Petře, pravidelně poslouchám Vaše podcasty. I já jsem se rozhodl Vám napsat, a to po vyslechnutí dílu Proč se mi stýská po člověku, kterého nemiluji. Zcela rozumím ženě, která si nakonec vzala milujícího muže, ač sama ho nemilovala – proto, že ho svým odchodem nechtěla zranit. Jsem v podobné situaci. Začalo to upřímným kamarádstvím s dívkou, se kterou jsme se nejprve vídali o víkendech, pak spolu začali cestovat i bydlet, jenže její vztah ke mně se změnil v lásku. Mrzí mě to, nedokážu jí déle dávat plané naděje, ale ani ublížit svým odchodem. Nevím, co je horší. Lhát jí ,Miluji Tě’, nebo upřímně říct ,Nemiluji Tě’ a odejít od ní. Co ji zraní víc? Ona už se mnou plánuje rodinný život, začíná mi vytýkat, že jí neříkám ,Miluji Tě’, mluví o tom, že kdybych od ní jednou odešel, něco si udělá… Tak moc mě prý miluje a potřebuje. Co mám dělat?“
Opravdová láska?
Budu vycházet z Vašich slov a předpokladu, že odpovídají pravdě. Pokud tomu tak je, pak to, co popisujete z její strany, není čistá láska, spíše lpění, respektive počínající závislost. Protože láska znamená nejen žít spolu, ale také jít a nechat jít, když jeden ve vztahu žít nemůže nebo nedokáže. Láska není vězení, ale svobodné prostředí, kde můžete volně odejít a také se vrátit, kde když s člověkem jste, tak ne proto, že musíte, ale že chcete. To dělá lásku nádhernou. To riziko, že druhý se dnes už nemusí vrátit – a posléze to štěstí, když se i dnes k nám zase vrátí.
Závislost začíná tam, kde se vztahová svoboda mění ve vztahovou klec. Kde Vás někdo citově vydírá například slovy: Já si něco udělám, jestli odejdeš. Pak totiž zůstáváte ne z lásky, ale ze strachu. A tak se do vztahu dostává strach. Ten, který zaplavuje a plní i toho, kdo vydírá. Právě on se bojí. Právě on ještě víc zamyká tu klec, právě on Vám dává kouli na nohu, želízka na ruce, pás cudnosti, a pak se ještě zeptá: A miluješ mě? Jak byste někoho takového mohli milovat, někoho, kdo Vám bere svobodu? Pes, kterého uvážete k boudě, chce tím víc utéct.
Stavitel zůstává, ale…
Víte, vnitřní problém lidí, kteří v těchto vztazích přesto zůstávají, je v tom, že to jsou stavitelé. Mají srdce na dlani, nechtějí ublížit, chtějí stavět – za všech okolností chtějí stavět. V případě, že druhého nemilují, ale jsou jím milováni, pak tím spíše se snaží stavět, i přes míru, pro ten pocit vnitřního dluhu. Myslí si, že když jsou milováni, tak i oni by měli druhého milovat. Ale tak to nefunguje.
Všechno v životě má svůj správný čas. Kamarádství se někdy postupně změní v partnerství, protože kamarády bývají přirozeně lidé, kterým je spolu fajn. Čím déle jim je spolu fajn, tím spíše mohou začít...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům