Po dnešním živém vysílání v uzavřené skupině mě v diskrétní zóně oslovilo několik posluchačů, emočně připoutaných k lidem, kteří jim nevyhovují, a přece s nimi zůstávají. Věří totiž, že se ti nevyhovující lidé změní.
Uvažují srdcem. To říká, že když někoho dostatečně milujeme, respektive když toho pro něj dost děláme, tak mu dojde, jak jsme pro něj důležití, a změní se.
Ale srdce je iracionální. U něj je přání otcem myšlenky.
Racionalita rozumu je totiž opačná. Rozum ví, že lidé se nemění, když se změnit nechtějí. Aby se někdo chtěl změnit, musí pochopit, že to, jak žije či jedná, způsobuje, že o něco lepšího přichází. A upřímně, o co přichází člověk, kterého milujeme, pro kterého děláme první poslední a se kterým dál zůstáváme? Nepřichází o nic.
Teprve ve chvíli, když odejdeme, přijde o to všechno.
A teprve v té chvíli si může uvědomit, že tím, jak žil nebo jednal, něco ztratil. A že se – pokud jsme pro něj byli důležití – musí změnit, jinak se nevrátíme.
Jenže racionální kroky srdce odmítá. Srdce se přece nedokáže odpoutat od toho, koho miluje. Vždyť by trpělo… Nedochází mu však, že takto trpí stejně, ne-li víc.
Proto dnešní Řešidlo věnuji tomuto tématu a otázce, kterou vybírám jako reprezentanta všech ostatních: „Petře, Vaše podcasty jsou pro mě Biblí, kterou se uklidňuji každý večer před spaním. Mám za sebou dlouhé manželství, v němž mě manžel ponižoval, vynucoval si ošklivý sex, až jsem to přestala snášet a odešla. Našla jsem si jiného muže. Ten mi ale neřekl ,maličkost‘ – že má přítelkyni. Zamilovala jsem se, on od ní nechce odejít, a chce zároveň udržovat vztah se mnou. Neumím ho přesvědčit, aby se rozhodl pro mně, nebo pro ni – aby mě dál netýral, protože už jsem bolesti v životě zažila dost. A nejhorší je, že můj manžel se změnil. Od chvíle, co jsem odešla, se chová úplně jinak, ke mně i k dětem. Cítím, že by udělal cokoli pro to, abych se k němu vrátila a abychom se nerozvedli. Proč váhám s návratem k němu a čekám na milence, který o žádné změně mluvit nechce?“
Jak se rodí hodnotný člověk
Když otevřete moji knihu Cítit rozumem, myslet srdcem, tak tu odpověď záhy najdete. Po několika stránkách se dostanete k pasáži o daru rozlišení, klíčovém psychologickém jevu, který Vám oba “muži Vašeho života” nádherně demonstrují z obou stran.
Dar rozlišení vychází z faktu, že člověk si časem přestává vážit toho, co dlouhodobě má. Zkrátka, změna je život a dlouhodobá ne-změna je smrt. Pokud něco máme dlouhodobě, tak to v našich očích jakoby umírá, ztrácí lesk, přestává existovat, ač ve skutečnosti to samozřejmě dál existuje a má stejnou hodnotu – ale ne pro nás… Co máme dlouho, na to si totiž zvykneme, stane se to pro nás normálním, běžným, všedním, samozřejmým, automatickým, předpokládaným. Přestáváme to vidět. Příklad?
Máme-li zdravé děti, přestáváme to vidět. Jsme schopni říkat, že máme špatný život, že nás děti štvou, že by bylo lepší být bez nich. Ale jakmile o ty děti přijdeme nebo jakmile onemocní, tak se všechno změní, uvědomíme si, jakou obrovskou hodnotou je zdraví, co vše bychom udělali pro opětovný úsměv našich dětí, jen ať zlobí, hlavně ať jsou zdravé…
A to se týká všech hodnot – i peněz, kterých si přestáváme vážit, když nezažíváme pády a chudobu, nebo střechy nad hlavou, elektřiny, pitné vody, která nám teče přímo ze zdi, ale pro nás je to už standard, přirozenost, z níž se neradujeme, naopak nás štve, když se něco z těchto “normálností” zhroutí. Jsme rozmazlení – a to život nemá rád. Koronavirus nás jednoduše naučil, že máme být vděční i za to, že můžeme volně dýchat, bez roušky, že můžeme jít do přírody, do divadla, potkat se s kamarády, grilovat, sedět na pivu…
Ano, tak se obnovují skutečné hodnoty. Stačí, abychom byli vystaveni nečekané změně, opaku toho, na co...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům