„Nejhorší je, že za rozchod mohu já.“
Kdykoli při Setkání zaslechnu tato sebemrskačská slova, zpozorním. Na někoho totiž působí sympaticky – „viník doznává vinu“. Jenže to ještě nemusí znamenat, že se skutečně provinil. O své vině totiž může být pouze přesvědčen. Přesněji: NĚKÝM přesvědčen.
Když jsem psal Lék pro duši, nemohl jsem minout ten druh manipulace, při kterém manipulátor vtlačí do pozice viníka toho, kdo se ve skutečně ničeho špatného nedopustil, a tudíž pak bez viny vyvázne ten, kdo se ve skutečnosti dopustil všeho špatného.
Častý případ: Někdo Vás podvede. Očekáváte, že se omluví, sesype, zalituje, vysvětlí nebo alespoň uzná vinu. Ale jeho manipulativní reakce způsobí, že po jeho slovech naopak VE VÁS vznikne, ba se rozvine přesvědčení, že za to můžete VY. Třeba proto, že „nejste dost přitažliví“, že „stárnete“, že „jste v posteli dřevo“. Ano, ještě Vám rozdupe sebevědomí.
Při Setkání se mě pak ptáte: Proč manipulátoři volí tuto strategii? Například proto, aby oni nebyli těmi špatnými ve svém či Vašem okolí. Aby neztratili přízeň těch, kdo by je jinak zavrhli. Včetně společných dětí. Přijmete-li nálepku viníka, pak tito lidé naopak zavrhnou VÁS. A Vy s tím dokonce souhlasíte. „Ano, vlastně za všechno mohu já,“ odkýváte pak před přáteli i rodinou. A to přesto, že jste ve skutečnosti žádný přešlap neudělali.
Jak je to možné? Jak lze podvedené zmanipulovat tak, aby se sami považovali za podvodníky? Proč drsně opuštění lidé přistupují na nevýhodná porozchodová vypořádání, provinile přenechávají viníkům celé majetky, se svěšenou hlavou se nechávají špinit známými? Jak to manipulátoři dokážou?
Pokud jste obětí manipulátora a nevíte, jak jednat, je Lék pro duši Vaší povinnou četbou.
Zrod aneb Zneužitý automatismus
V této knize vysvětluji vztahové problémy, včetně toxického zacházení a jeho trpění, do takové šíře a hloubky, jakým je fungování lidského mozku. V kostce: V Léku pro duši podotýkám, že mozek je hlavně nástroj přežití. Má nám poskytnout co nejrychlejší reakci v případě akutního ohrožení. Využívá tedy mozkových synapsí (více v Léku pro duši), vytvářených už v raném dětství, myšlenkových zkratek, které nám pomáhají reagovat instinktivně, pudově – rychleji než přemýšlením. Přičemž jednou z nejrozšířenějších mozkových synapsí mezi lidmi je logická vazba mezi vinou, bolestí a trestem v podobě ztráty.
Naučila nás tomu škola. Většinou i rodiče. Jestliže jsme selhali, reakcí byl trest, který spočíval ve ztrátě, jež nám způsobila bolest. Náš mozek si za ty dlouhé roky opakovaného trestání za chybu osvojil přímou souvislost mezi pocity viny, bolesti, trestu a ztráty. Nezáleží na tom, který z těchto pocitů v nás vyvstane. Automaticky se přidají i ostatní. Řekne mi partner, že mě opouští? Ihned to vnímám jako ztrátu, cítím bolest a přemýšlím o své vině, za kterou jsem jeho odchodem potrestán. Podobně působí i výpověď v práci. Někdy stačí i jen pohrozit člověku, který byl vychován v tomto módu, ztrátou něčeho a on okamžitě cítí bolest a zasloužený trest za nějakou svou vinu. Mnoho lidí tak v případě pouhé pohrůžky sklopí uši a mlčí. Jako malé děti, kterým v případě neuposlechnutí pohrozili rodiče například ztrátou osobní svobody (domácí vězení), kamarádů, hračky či domácího mazlíčků – něčeho, o čem tito rodiče vědí, že vyvolá v dítěti bolest, tím i pocit zaslouženého trestu za svou chybu. Ano, pouhá pohrůžka vyvolává řetězec mentálních pochodů, na jejichž konci je přesvědčení o vlastní vině.
Zneužití tohoto mentálního automatismu u většiny lidí je navíc vázáno na vědomí, že chyba, kterou jsme udělali, je často nevratná, zpětně neodstranitelná. Člověk přesvědčený o své vině tak propadne tonutí v lítosti. Navíc pro řadu lidí je přirozené z dětství odblokovat jakékoli kritické myšlení a jsou-li obviněni z chyby, vůbec takové prohlášení nerozporovat (jako když jsme byli malí a nemohli se vzepřít rodičům), protože by to „mohlo přinést“ trest v podobě ještě větší bolesti a ještě větší ztráty, tedy ještě větší viny.
Rodiče i učitelé nás vedli k tomu jakoukoli kritiku mlčky přijmout a hledat chybu v sobě, protože jen tak ji můžeme co nejrychleji odstranit. A mohli to myslet dobře. Jenže manipulátoři rádi zneužívají přirozenosti člověka. Naučil-li se chápat tvrzení autority jako nezpochybnitelnou pravdu, pak jakékoli obvinění akceptuje jako „nerozporovatelné“.
Proč
A je tu ještě jeden naučený automatismus. Škola i prostředí rodiny nás obvykle naučily, že potřebujeme znát souvislost mezi příčinou a následkem. Tedy: Jestliže se něco stalo, chceme vědět proč. Příklad: Dozvěděli-li jsme se, že nás partner podvádí (opouští), potřebujeme znát důvod. Co jsme udělali špatně? Co jsme mohli nebo ještě můžeme ze své pozice ovlivnit?
Jak píšu v Léku pro duši, kde manipulaci věnuji samostatnou část: Pokud nezjistíme, proč se něco stalo, stane se to znovu. A tak když nás něco bolí, potřebujeme vědět, co změnit, napravit, odstranit – aby se stejná bolest už neopakovala. Rozumějte: Nemusíme nezbytně zachránit současný vztah. Ale důvod, proč se pokazil, potřebujeme znát pro svou budoucnost – pro příští vztah, ve kterém už stejnou bolest nebudeme chtít zažít. Znát PROČ je předpoklad PONAUČENÍ. Proto po PROČ intuitivně prahneme.
A právě manipulátor nám velmi rád vyhoví. Řekne nám PROČ – proč nás podvádí nebo opouští. Protože TY!
Můžete slyšet: „A co čekáš? Podívej se na sebe do zrcadla!“ Nebo: „Nepřipadáš mi už atraktivní. Sex s Tebou nestojí za nic. Neděláš v posteli to, co chci.“ Anebo naopak: „Nemáš názor, úctu, osobnost (uděláš vždy to, co chci). Jsi tak hodný člověk, až to leze na nervy!“ Manipulace znamená: Ať protějšek použije jako argument COKOLI, dobré či špatné, vždy to umí otočit PROTI NÁM!
Žena, jež se nehne od plotny? „Domácí puťka, se kterou není pořádný život.“ Muž, který prakticky neopustí práci, jen aby existenčně zajistil rodinu? „Workoholik, se kterým není pořádný život.“ A pozor: Manipulátor to neříká proto, abyste se opravili. Nedává Vám námět k vlastní změně. On Vám to vytýká z opačného důvodu: Abyste TO ZMĚNIT NEMOHLI. Proto často jako svůj argument používá i Vaši přednost nebo rys, který je Vám bytostně vlastní a charakterizuje Vás. Pak totiž začnete ponižovat sebe, ustupovat ze své osobnosti, ztrácet integritu, opouštět své Já, což je typický projev oběti loutkovodiče, kterému se říká manipulátor. Přestat být sám sebou. Stávat se loutkou někoho jiného. Opakovat to, co manipulátor říká. „Za všechno špatné mohu JEN JÁ…“
Slyšíte-li, že „jste líní v posteli“, máte sklon přilézat po kolenou, doprošovat se. Slyšíte-li, že důvodem odcházení protějšku je to či ono, máte sklon vyhovovat – mít něčeho více či méně, tak jak on chce. A to jen proto, že nechcete, aby se vina proměnila v bolest, ztrátu, trest. Jste jako dítě, které udělá cokoli, jen aby se rodič/učitel už nehněval. Jen abyste byli zase „hodní“ a „milovaní“.
Přitom vše je jenom hra. A skutečným PROČ je často obava manipulátora, aby on nebyl za toho špatného, kdo vztah rozbil. Aby on neztratil sympatie, pověst, kredit. To je lepší případ. Horší je, když se rozhodne tomu, kdo odhalil jeho lež a například dvojí život, POMSTÍT.
Rozdělit
Split znamená anglicky rozštěpit, roztrhnout, rozdělit. V psychologii se používá ve dvojici s podobným pojmem spit, který znamená plivnout. Plivnete a rozštěpíte. Izolujete toho, kdo byl popliván, od jeho nejbližších lidí, a navíc rozdrtíte jeho osobnost.
Na Setkání, po přečtení Léku pro duši, za mnou přišla žena, říkejme jí Irena. Svému partnerovi odhalila dlouhodobou nevěru. Přitom se kvůli němu v minulosti vzdala jiného muže, poté kariéry, a pečovala o děti, domácnost, hospodářství. Partnerovi ponechala volnost, veškeré záliby, jen aby byl šťastný. Tak byla zamilovaná. I jeho dluhy psala na sebe. A najednou přišla nejen na milenku, ale že s ní i má dítě.
Irena si myslela, že má v rukou sama všechny trumfy. Že je to celé černo-bílé jako den a noc. Že okolí bude stát při ní. Že vytvoří na Irenina partnera tlak, aby se milenky zřekl. Že on bude „ten špatný“. Že když se bude vzpírat, pohrozí mu rozchodem, který skončí pro něj naprosto nevýhodně. Jenže to se přepočítala. Dopadlo to přesně naopak.
Negativní šuškanda? Ta se stejně jako o Irenině partnerovi může šířit o Ireně samotné. Například proto, že… (doplňte si cokoli). Irenin partner věděl, kde má Irena slabá místa. Co zveřejnit nějaké choulostivé video? Co říct dětem, které vychovávala, něco o její minulosti? A i kdyby nic ostudného nebylo, co si to vymyslet? Co vytvořit příběh, který by šokoval i Ireniny přátele, rodiče, všechny nejbližší lidi, o které věřila, že se bude moci opřít? A navíc: Co kdyby samotnou Irenu přesvědčil, že nebýt jejích chyb, k nevěře by nikdy nedošlo?
„Už jste to slyšeli? On je ten chudák. Není divu, že si s jinou pořídil dítě. Irena je HYENA!“
A tak spustil: „Ano, byl jsem Ti nevěrný. Ale měla bys vědět proč. Jak moc jsi mi předtím ublížila. Já jsem ten poškozený. Já jsem chtěl pro naši rodinu to nejlepší. Ty jsi to zkazila.“
Načež se Irena chytila na háček: „Já? A čím?“ A už slyšela výčet, ze kterého jí spadla brada. Tak došlo k základní manipulativní kličce – ODKLONU. Místo, aby spolu řešili JEHO nevěru, řešili JEJÍ údajné chyby, které „vedly k nevěře“. Důvody, které byly smyšlené. Důvody, které by Irena nikdy neslyšela, kdyby na jeho nevěru nepřišla. Důvody, kterým však plně podlehla a uvěřila. Důvody, které pak slyšelo příbuzenstvo i širší okolí. Důvody, pro které Irenu odsoudilo.
Co když
Variantou metody spit & split je vytvořit v člověku dojem, že se věci mohly seběhnout i jinak, než jak se na první pohled zdá. Stačí zasadit do příslušné hlavy semínko pochybnosti: Co když to mohlo být i jinak? Nechat tak lidem prostor pro rozbujení svých domněnek a fantazie. Například: „Proč se rozcházíme? Nechci Vám to říkat, je to naše soukromá věc. Navíc Irenu miluji a nechci ji špinit. Řeknu Vám jen jedno: Všechno je jinak, než jak se to jeví.“ Což přirozeně plodí pocit: Jak jinak by to mohlo být? Jako by to byla pravda.
Obrátit gard. Z viníka učinit mučedníka. Trik hojně používaný i recidivisty. Příklad: Zloděj přepadne na ulici oběť. Oběť se začne bránit a vznikne rvačka. Přivolaný policista dvojici roztrhne. „To on chtěl okrást mě,“ začne hulákat zloděj. Je to jen o vzniku pochybnosti: Co když obsazení DOBRÝ – ZLÝ je přesně opačné?
Co když je způsob, určený pro všechny, kdo nemají dostatečné informace. Což bývají všichni ti, kteří nejsou přímými svědky například rodinné rozepře. Čím méně je skutečných informací, nebo čím více jsou rozostřené, tím spíše se i zloděj může stát králem. Mimochodem, spit & split je jednou z nejčastějších koučovacích metod politiků. Plivnout na druhé + já jsem oběť.
Naopak
Dalším, kdo mě vyhledal po přečtení Léku pro duši a návštěvě Setkání, byl muž, říkejme mu Luboš.
Už byl zničený. Jeho přítelkyně snad srostla s mobilním telefonem. Neustále si totiž s někým psala. I po nocích. Pod peřinou. Snad „z...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům