Víte, čemu se v latině říká scala?
Schodišti.
Staří Řekové a Římané přirovnávali život nejčastěji ke schodišti. Říkali, že když se narodíme, jako by nás někdo položil pod schody.
My nevíme, kam vedou ani jak budou dlouhé. To všechno teprve musíme poznat.
Když však chceme, přirozenou zvědavostí, ty schody zdolávat, zjišťujeme, že to není snadné. Že každý vzestup je namáhavý. A to proto, že proti našemu pohybu vzhůru působí přirozená síla: zemská tíže. Jako by naše cesta k nebi MUSELA být náročná.
Každý schod nás stojí námahu. Protože každý schod je jako překážka, kterou se musíme naučit zdolat. Nevíme jak. Učíme se to. Každý schod se nám zdá zpočátku nezvladatelný. Ale pak, sotva každý z těch úkolů zvládneme, se cítíme nejen silnější, ale i pyšnější na to, kam už jsme vystoupali. A hlavně shora se nám každý překonaný schod zdá jako hračka. A každou chybu zpětně vnímáme jako zbytečnou a malichernou: protože už jsme vyrostli a své chyby neopakujeme.
Na antické moudrosti a scale, potažmo niscale (světě za tímto světem), jsem stavěl celou svou knihu Čtyři prány štěstí. Pomáhá jinak pracovat s těžkostmi, na něž narážíme v této zrychlené době a které si v sobě nosíme třeba i ze svého dětství a z minulosti obecně.
Věnuji se v této knize také chybám, které přirozeně děláme. Díky nimž se ponaučujeme, ale také které nás hodně bolí poté, co si je uvědomíme. Jak se naučit tu bolest vyvážit s nabytým poznáním? Brát chyby převážně negativně? Nebo v nich nalézat i dobro? A jak?
Je to jeden z nejčastějších dotazů, jaké mi chodí do Řešidla, seriálu mých každodenních podcastů na Spotify, Google Podcasts a Apple Podcasts. Dnes přišel tento: „Petře, udělal jsem velkou chybu, které dnes lituji, jenže partnerku mi to už nemůže vrátit. Ztratila ke mně důvěru. Vy často řešíte, jak prominout chybu druhým, to mi připadá lehké, ale jak odpustit sobě?“ Důležitý dotaz. Protože v knize Čtyři prány štěstí proces sebeodpuštění popisuji velmi obsáhle, podívám se na něj dnes ještě z trochu jiného úhlu.
Neříkej chyba, když je to zkušenost
Už v 17. století François de La Rochefoucauld napsal: S tím, čeho se na nás dopustili druzí, se už nějak vyrovnáme, horší je to s tím, čeho jsme se na sobě dopustili sami.
A měl pravdu. Taky to už dobře vím.
Pamatuji, že jako kluka mě lákalo vše zakázané. Když někde na ceduli bylo Nevstupujte s otevřeným ohněm, tak jsem tam schválně s tím otevřeným ohněm vstupoval. Než se něco stalo. Člověk totiž obecně funguje na principu Tak často se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Člověk prostě hledá limity, ať u sebe nebo u druhého člověka, až ty limity, napnuté k prasknutí jako strunky, už nevydrží.
Ve svých knihách tomu říkám nádoba bolesti, která se plní ubližujícími činy toho druhého, až jednou prostě ta nádoba přeteče, přes okraj, jemuž se říká Trpělivost. Pak ten člověk odejde a nic ho už bohužel nezastaví. Já tomu ale neříkám chyba, říkám...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům