Když muž řekne “Miluji Tě”, žena si myslí: “On mě miluje.”

Když žena řekne “Miluji Tě”, muž si myslí: “Ona říká, že mě miluje.”

Dvě vložená slova, a co to udělá.

Proč jsou muži tak opatrní, pokud jde o vyjadřování citů?

A proč ženy slova, která slyší, berou rovnou jako fakta, která se dějí?

“Rozvádím se,” řekne on. A ona má radost, že se on konečně rozvádí.

“Rozvádím se,” řekne ona. A on je ostražitý, dokud nevidí důkaz.

Proč tomu tak je? Proč jsou ženy náchylnější věřit lžím? A proč někteří muži těch lží rádi zneužívají?

K čemu činy, když slova stačí?

Denně se na mě obrátí přibližně 300 párů nebo jedinců. To je v průměru jeden z každého tisíce fanoušků na Facebooku (aktuálně jich je přes 320 000). Jeden z tisíce, nic moc, řeknete si. Jenže 300 problémů denně je (krát 365 dní v roce) přes 100 000 problémů ročně.

Často mě oslovují obě strany téhož problému, aniž o tom ta druhá ví. Jako nedávno:

Ženatý muž roky lže své milence, že se rozvede. Vím to, mně to přiznává. Vymyslel si příběh o manželce, která mu nerozumí (zatímco Ty, milenko, ano, ach), se kterou už nechce být (kdežto s Tebou, milenko, ano, ach), kterou ale bohužel teď nejde opustit, protože je chvíli nemocná, pak zase nebezpečná manipulátorka, pak zase psychicky zlomená, na sebevraždu, pak zase jsou tu děti, které zpočátku jsou malé a nepochopily by to, a nyní jsou zase velké a nepřijaly by to…

Své představivosti se až chechtá.

Oslovil mě, protože už není šťastný. Milenka se mu za ty roky okoukala, přejedla, znechutila a už ji nechce. Ale neví, jak ji opustit tak, aby to unesla. Aby se mu nemstila. Aby nešla za manželkou a… Když muž domýšlí, co všechno by milenka mohla provést, už se své představivosti nechechtá. Jeho košatá fantazie si teď vybírá svou daň. Ví, že by ho milenka mohla zničit. Jako on ničí ji.

I ta jeho milenka za mnou přišla. Bezelstně věří, že ji muž miluje a že se rozvede. Přece jí to řekl. Přece to ona cítí. A ženu instinkt neklame. Nebo?

Cosi jí totiž současně říká, že by něco měla změnit. Že možná jen čeká na Godota (psychologický termín, více v článku Jak přestat čekat na Godota aneb 3 kroky pro návrat zdravého rozumu tam, kde nás tíží nezdravé emoce). Že jí život protéká mezi prsty. Už roky – co když marně?

“Proč jí lžete?” zeptal jsem se ho.

“Protože vidím, že slova stačí. Ona zůstává, i když nepřicházejí činy. Proč bych se měl mořit s činy, když slova stačí?”

“Protože mu věříte?” zeptal jsem se jí.

“Protože vím, že to, co slibuje, že přece logické udělat, pokud mě miluje.”

“A co když Vám lže i v tom, že Vás miluje?” dodal jsem.

Proč tolik žen cítí, že pomalu není muž, kterému by se dalo důvěřovat?

Proč tolik mužů pořád považuje za výhodné raději lhát než jednat?

Proč se tolik mužů v lásce dokáže chovat jako bez srdce a tolik žen jako bez rozumu?

Objasněme si tento fenomén z pohledu biologie i psychologie.

Pohled biologie

Podotýkám, že jsem muž. A že jsem v životě udělal moc chyb. Proto také, a to mluvím jen o vlastní zkušenosti, vím, jak snadno se chyby dělají, jak těžko odčiňují, jak pekelně bolí mě, když si uvědomím, že nejdou vrátit, i někoho druhého, komu jsem tím ublížil.

Ostatně, o tom byl už můj článek 5 znaků, které odlišují Chlapy a Chlapečky a také můj podcast Proč osamělé maminky s dětmi jsou pro Chlapečky nejlepší na sex a pro Chlapy nejlepší na život.

Řečí biologie je to vlastně prosté.

Když to zjednoduším, žena je převážně emocionální stvoření a muž převážně racionální stvoření. Žena se převážně rozhoduje citem, muž převážně rozumem. Tak to vymyslela příroda, a věděla proč.

Úkol rozumu

Rozum nechce bolest. Rozum nechce trpět. Proto jsme vybaveni rozumem, abychom v každé bolesti nalezli východisko, nejkratší cestu, jak se utrpení vyhnout. Rozum vyrábí naději, víru, pozitivní náhled, řešení. Když ale vykřikují city, rozum nemusíme slyšet.

Rozum je v zásadě pohodlný. Chce se cítit dobře. Když je člověku dobře, rozumu není tolik potřeba, odpočine si. Proto, když je člověku dobře, hlava nebolí, nešrotuje.

Ženu ale rozum řídit nesmí. Žena má nejdůležitější poslání na Zemi: přivádět na svět novou generaci. A to přes obrovskou bolest, kterou znamená porod. Když byl muž, ta racionálně uvažující bytost, zkušebně vystaven zlomku porodní bolesti na trenažéru, tak to vzdal. Rozum mu řekl: Je to hra. Nemusím pokračovat. Bolí mě to. Končím.

Žena tohle říct nemůže. Kdyby muži (přesněji racionálně orientované bytosti, protože je to problém nastavení mužů) dostali za úkol rodit, pravděpodobně by se pokusili omluvit: Dnes se mi to nehodí… Ještě Vám zavolám, doktore… Teď mám moc práce… Domluvíme se po dovolené… a podobně. Muži jsou mistry prokrastinace, odkládání úkolů, které bolí.

Není to ale jejich vina. Je to problém jejich nastavení. Kdyby ženy byly řízeny rozumem, budou postupovat stejně. Rozum prostě nechce bolest. Cíleně člověka do bolesti nepošle.

Úkol citu

Úkolem citu je naopak tlačit člověka tam, kde je to “nerozumné”. Ovládnou-li city muže, je schopen rozumových nepředložeností a bláznivostí. Je schopen i hrdinství – obětovat svůj život pro jiné.

Pro ženu je tohle normální. Když jde na porodní sál, ví, že něco riskuje. Ví, že ji čeká to, co by muž nedal. Ale nenapadne ji z toho sálu utéct. Ovládá ji cit, nejdůležitější přírodní energie. Zatímco rozum je spojen s pudem sebezáchovy jedince, cit je spojen s pudem sebezáchovy rodu.

Rozum je vůbec sólista. Roste z ega. Říká: Hlavně JÁ. Cit je týmový hráč. Roste z lásky. Říká: Hlavně MY.

Lidstvo potřebuje obojí. Je to jako s nohama. Po jedné noze (rozumu, nebo citu) bychom nedoskákali daleko. Vyvažováním obou nohou (rozumu i citu) jsme schopni dominovat životu na Zemi, ačkoli člověk není zdaleka největší, nejsilnější ani nejchytřejší živočich.

(Více o obecných přednostech člověka v knihách 100 nejkratších cest k Tobě a Protože.)

Důsledky biologického nastavení

Rozum znamená představivost. Rozum umožňuje přečkat nejtěžší chvíle. Oslabit bolest a utrpení tím, že nás přenese do jiného světa – své fantazie.

Rozum je zkrátka schopen říct: To stačí. Když je bolesti moc, snaží se najít způsob, jak ji ukončit. Cit naopak vede člověka daleko přes práh bolesti. Posouvá limity, takže člověk je pak schopen i toho, co je pro rozum dávno nemyslitelné. Tím cit přenastavuje rozum. Učí ho totiž, že člověk vydrží mnohem víc, než si rozum umí představit.

Zde je první vážný střet mužského a ženského nastavení. Žena cítí možnost změny i tam, kde si ji muž neumí představit. Zdá se to jako paradox, když víme, jaké představivosti je schopen rozum. Jenže rozum rozvíjí svou představivost primárně v mezích snesitelného, příjemného a pohodlného. Rozum se tak vyhýbá změnám, které nejsou komfortní. Na prvním místě pak změnám sebe sama, změnám myšlení.

A tím se dostáváme k psychologické rovině.

Pohled psychologie

Rozum je spojen s pohodlností, cit s trpělivostí. Trpělivost pochází od slova trpět.

Pro ženy je přirozené trpět. Jinak řečeno: Trpět je jejich přirozenost. Před ženami, když nahlédnou do své budoucnosti, je mnoho viditelných bariér a nepříjemností. Některé se opakují cyklicky. Jako pravidelná perioda. Ženy vědí, že je každý měsíc čekají (mnohdy) nezáviděníhodné stavy a výkyvy. Ale jejich rozum mlčí, nenapadne ho alternativa. Není totiž, jak se “měsíčkům” vyhnout. Ženy proto rozum v bolesti nebo utrpení mnohdy ani neaktivují, přistupují k těžkostem tak, že jimi musejí projít. A basta. Tak jako porodem.

Pro muže je něco takového nepředstavitelné. Muž v každé těžkosti přirozeně hledá ulehčení. Ostatně, život mu pomohl už koncepčním nastavením. Před mužem žádné musíš-překážky typu měsíčků nebo porodu nejsou. Pokud před...

Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům