Pokud říkáte, že jste odpustili, a přitom dál cítíte hořkost a pachuť, nevíte, o čem odpuštění je.
Odpuštění je právě o tom už necítit tu hořkost a pachuť. Zbavit se jí. Vypustit ji. Protože si uvědomíte, že si nezasloužíte právě s hořkostí a pachutí žít dál.
Že pokud někdo má žít s hořkostí a pachutí, je to ten druhý, ne Vy. Tak proč ji v sobě pořád držíte?
Povol ventil u hrnce
I proto jsem napsal knihu Čtyři prány štěstí a celou jednu část o správném odpuštění. Lidé si totiž pletou dva protichůdné pojmy odpuštění a prominutí (viz dále). Jako by nerozuměli rozdílu mezi Už to nechci a Chci to ještě jednou. Nebo říkají: “Trápí mě to tolik, že je to až nesnesitelné; takže to nemohu déle snést.” A jedním dechem dodají: “Nemohu to odpustit.” Nezbývá, než se jich zeptat: “A proč se tedy divíte, že Vám je špatně?” Pokud držíte v sobě to zlé, bude Vám zle. Odpustit znamená dostat to ze sebe pryč.
V knize Čtyři prány štěstí přirovnávám proces odpuštění ke klíčovému momentu, který probíhá v Papinově hrnci. To je tlaková nádoba, v níž rychle křehne maso zásluhou zvýšeného tlaku. Jenže člověk není věc – když se tlakuje, má své limity. Navíc ani tento tlustostěnný hrnec nevydrží všechno. Když jej Denis Papin roku 1680 hrdě předváděl londýnské Královské společnosti, hrnec vybuchl. Jak Papin pochopil, postrádal to nejdůležitější. To, co potřebuje i přetlakovaný člověk. Únikový ventil. Je-li v něm negací až příliš, musí odpustit (páru).
A tak už nikdy nesmí platit: “Tolik mi ublížil, A PROTO nemohu odpustit.” Naopak. “Tolik mi ublížil, a proto MUSÍM odpustit. Páru totiž odpouštím sobě. Ne cizímu hrnci.”
Pamatujte si: Čím více Vám někdo ublížil, tím spíše musíte odpustit. Čím méně si trápení zasloužíte, tím spíše musíte odpustit. Držet úzkost v sobě nesmíte. Zničí to Vás, ne toho, kdo Vám ublížil.
Jak na to
V klubovém prostředí, které jsem zakládal pro všechny, kdo chtějí sdílet (i anonymně) svá trápení a odpouštět tak svou páru, mi svěřujete různé smutné příběhy, na jejichž konci ale trpíte Vy sami. Zapomínáte, že odpuštění nesměřuje vůči tomu, kdo Vám ublížil, ale vůči Vám. Je to Váš vlastní vnitřní akt. Ať jste udělali fatální chybu, nebo se někdo fatálně provinil na Vás, musíte se naučit sami sobě odpouštět a přestat v sobě držet to zlé. Opakuji ještě jednou: Vaše odpuštění se týká jen Vás. Je to podobné, jako když Vám někdo způsobí krvavé zranění – odpustit si znamená sobě přiložit náplast. Odpustit si znamená postarat se o sebe. Odpustit si je hlavní projev sebelásky. Nemá nic společného s někým jiným. Při odpuštění jde pouze o Vás, o ukončení Vašeho nesmyslného snažení ovlivnit/změnit jiné lidi nebo vracet minulost. Aby bylo jasno: Odpuštění nezmění minulost, změní však Vaši budoucnost.
Zachoval se k Vám někdo škaredě, a Vy jen proto sami sobě ubližujete? Snažil se Vás někdo poškodit, a Vy teď svým negativním způsobem myšlení za něj dokončujete jeho destruktivní práci v sobě? Nedokážete odpustit to zlé delší dobu a propisujete se to už do Vašeho zhoršujícího se zdraví?
Tak dost. Je na čase začít dělat něco pro sebe.
Každý týden pro členy klubového prostředí píšu články na přání. V archivu jich máte už stovky. Členům úrovně FC Kurz (přehled ještě volných členství je zde) jsem zaslal i konkrétní tištěný kurz Jak čelit manipulaci, pokud zdrojem Vašich negativních emocí je manipulující osoba ať už v pracovním, rodinném nebo i partnerském vztahu. Nyní tedy ještě JAK uzavřít toxické jednání jiné osoby v sobě. Jak povolit ten “Papinův” ventil ve své hlavě a ulevit si – přestat se trápit pro ty, kteří se možná dávno netrápí pro Vás?
Pojďme si to rozebrat krok za krokem.
První stupeň – úvod do odpuštění
Když prominete (tudíž: dáte mi ještě jednu šanci), začnu sanskrtem. V tomto starověkém jazyce, jednom z nejstarších, jaký existuje, najdeme pro tento problém výraz dukkha. Znamená utrpení. Ale také úzkost, stres, nespokojenost. To všechno totiž přináší pocit, který není jen plodem lidské představivosti; utrpení je OPRAVDOVÉ. Dukkha nastává, když se snažíme nějak ovládnout situace, které ovšem nejsou v naší moci. Čím jasnější nám to je, tím více nás trápí, že to, co se děje, by se dít nemělo. Uvědomění, že to nelze změnit, vytváří odpor. Chceme, aby se věci změnily. Ale současně to je mimo náš vliv. Aktivuje se amygdala, zdroj dvou emocí – strachu a vzteku – a sílí v nás souběžně frustrace a beznaděj.
Odpuštění je nástroj, který znali už ve starověku. Věděli, že není na výběr. Na straně 163 knihy Čtyři prány štěstí – v části o dvou psychologických desaterech CO JE K ODPUŠTĚNÍ TŘEBA a CO ODPUŠTĚNÍ NENÍ – zdůrazňuji: Odpuštění je POZITIVNÍ čin. Logika sice říká, že NELZE vytvořit něco pozitivního z negativních pocitů a myšlenek. I proto si v negativním rozpoložení myslíme, že odpustit je NEMOŽNÉ. Ale není to pravda. Negativní pocity a myšlenky lze ZMĚNIT. Například je možné ve své mysli změnit jejich náboj. Nepovažovat strach, vztek a hořkost pouze za škodlivé negace. Co když tu jsou pro naše dobro, mají v této chvíli opodstatnění, chrání nás před dalším zraněním a nebezpečím? Co když jsou jako bolest, kterou cítíme po své chybě nebo něčí křivdě? Co když nám pomáhají stejné kroky vůči stejné osobě už nikdy neudělat? Pak už není důvod si tyto prožitky neodpustit. Jsou v pořádku a není proč si je vyčítat.
Druhý stupeň – ujasnění pojmů
Lidé hojně zaměňují pojmy odpustit a prominout. Přitom je to jako černá a bílá.
Odpuštění neznamená prominout. Tudíž odpuštění neznamená, že “chápeme toho, kdo nám ublížil a proč nám to udělal”. Neznamená, že “vyjadřujeme souhlas s jeho chováním”, že ho “milostivě opětovně vpouštíme do svého života”, abychom s tímto ubližujícím člověkem museli dál trpět, že mu “dáváme další šanci”. Ne, to všechno znamená PROMINOUT.
Prominout znamená souznít, splynout, omluvit. Snažit se na to už nemyslet, zapomenout, předstírat, jako že se nic nestalo.
Odpuštění je ale opak. Odpustit V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ neznamená zapomenout. Naopak. Odpustit znamená ZATRACENĚ DOBŘE si pamatovat, kdo a co nám provedl. Jen tak se nám totiž to samé už nestane znovu. Odpustit znamená říct si: Děkuji za zkušenost. Budu si ji pamatovat. Už se pro ni nemusím trápit, protože ona mi vlastně v dobrém poslouží pro budoucnost.
Naše odpuštění přitom není adresováno jiné osobě. Naše odpuštění je tu pouze pro NÁS a proto, aby skončila NAŠE dukkha, zbytečné NAŠE utrpení, které v sobě rozviřujeme tím, jak na svou bolest neustále myslíme, nimráme se v něčím činu, litujeme se, a tím se pořád brodíme ve stále stejném bahně. Odpuštění je tedy služba sobě. Nikoho jiného se NETÝKÁ!
Prominutí (také pardonování) je omilostnění, “amnestie” sdělená tomu, kdo nám ublížil. Prominutím pokračujeme v tomto vztahu. Dotyčnému dáváme novou šanci, aby nás zranil, věříme, že to neudělá, byť VÍME (důležité slovo; už totiž máme osobní zkušenost, takže nejde o spekulaci), že je schopen nás zranit. Básník by řekl: Prominout je jako podat znovunabitý revolver někomu, kdo se předtím ještě dostatečně netrefil.
Opakuji: Odpuštění není prominutí. Odpuštění je přesný opak prominutí. Promíjíme-li, říkáme to druhému. “Odpouštím Ti” ale říkáme jen sobě. Odpouštíme sobě zlou páru, o které víme, že si ji už jako trest nezasloužíme. Ani opětovný vztah s člověkem, který nám ublížil. Už ne. Dost. Stačilo. To je odpuštění.
Třetí stupeň – formulace odpuštění
Odpuštění znamená: Udělal jsem (například pro vztah) maximum, více už nebylo v mých silách. (A přesto mě protějšek zranil.) Tudíž: Nemám důvod se trápit.
Nebo: Dopustil jsem se chyby, lituji jí a děkuji za ni – získal jsem zkušenost. Nyní, již s touto zkušeností, vím, že mé další jednání bude bez této chyby. Jsem ponaučený, moudřejší, lepší verze, než jakou jsem byl. Tudíž: Děkuji za chybu, protože mi pomohla být lepším člověkem, odhalit svůj nedostatek a napravit ho, tedy mít od této chvíle lepší život. Už bez této chyby.
Nebo: Bolí mě, že jsem důvěřoval nesprávné osobě. Já jsem však tehdy nevěděl, že je nesprávná. Potřeboval jsem to poznat. Nyní mě trápí její zrada. Ta však nebyla mým rozhodnutím. Respektuji její rozhodnutí zradit mě. Děkuji jí za tuto informaci. Alespoň vím, že správnou osobou je pro mě někdo jiný. Děkuji, že uvolnila místo po mém boku pro někoho, kdo mi bude lépe vyhovovat. Tedy: Opět děkuji za zkušenost.
Odpuštění znamená především odpoutání se od minulosti. Její POZITIVNÍ uzavření. I když je minulost spojena se ztrátou, ránou, prohrou, odpuštění říká, že jsme se přesto posunuli dál, například jsme se naučili odlišit toho, kdo nám je schopen ublížit, od jiných lidí, kteří nám ve stejné situaci neuškodili, ba pomohli; potažmo že jsme se naučili odlišit to špatné, čeho jsme se dopustili, od toho dobrého, za čím nyní půjdeme. Odpustit je jako identifikovat balvan, který nám zavalil cestu, odtáhnout ho stranou, anebo z něj udělat “stepping stone”, kámen, na který se dá vylézt a mít z něj lepší nadhled. Podobné je to se slzami. Oči, které plakaly, vidí ostřeji.
Jinak řečeno: V odpuštění je moudrost. K odpuštění tedy potřebujeme zmoudřet. Umět se podívat na problém i z jiné perspektivy než z té dosavadní, unaříkané.
Pět racionálních fází
S amygdalou a jejími projevy strachu a vzteku se nedá bojovat. Amygdalu se dá jen racionálně přetlačit. Začít používat rozum tam, kde vládnou jen primitivní emoce.
Odpuštění není emocionální, ale racionální nástroj. Rozpoznat, co nám pomáhá, a co škodí. Rozlišit, s kým je nám špatně, a s kým nám může být lépe. Zhodnotit, zda s daným člověkem po svém boku ztrácíme, nebo získáváme. A to v emocích není snadné. Pro emoce může i špatný člověk vypadat nezastupitelně. Stačí, že jsme na něm emocionálně závislí (viz kurz Jak čelit manipulaci).
Zapojit rozum znamená logicky přistoupit například k bolesti. Uvědomit si, že čím větší a delší prožívaná bolest je, tím spíše ji nezapomeneme, tím spíše už stejného člověka nepustíme k sobě, respektive tím spíše už stejný čin nedopustíme. Ano, i o tom je kořen slova odpuštění – o nepřipuštění, nedopuštění....
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům