- Skutečně mám po svém boku spřízněnou duši? Nebo se jen zadávám (znovu) pro někoho, kdo mě časem zklame, a já si (opět) vyčtu promarněné roky?
- Je mou spřízněnou duší spíše ten, anebo onen člověk? Pro koho se rozhodnout?
- Mám se vrátit k této osobě? Bylo-li mi s ní krásně dříve, obnoví se po letech odmlky náš krásný vztah, a dokonce bude dlouhodobým a hlavně ZDRAVÝM?
Jen tři z mnoha situací, v jakých se můžete ocitnout. A těmito otázkami váhat nad správným rozhodnutím.
Jak ukazuji v knize JáMy spřízněných duší, osud nám přirozeně předkládá řadu prověrek, ve kterých můžeme rozpoznat opravdovou spřízněnou duši. Všechny tyto prověrky vedou k jedinému rozuzlení – k procítění bytostné definice spřízněné duše: Spřízněnou duší je ten, kdo nikdy neodchází.
Můžete padnout na dno, vážně onemocnět, být vláčeni bahnem, a spřízněná duše PRÁVĚ PROTO zůstane. Opakuji: PRÁVĚ PROTO. Ne PŘESTO. Spřízněná duše za Vámi sestoupí do zmíněného bahna ne proto, že by milovala bahenní lázeň, ale proto, že NEDOPUSTÍ, abyste v bahně zůstávali SAMI.
Základním znakem vztahu spřízněných duší je sdílení. Nejen toho příjemného, ale i nepříjemného. Spřízněná duše ví, že sdílením se dobré násobí a špatné dělí. Sdílená radost se stane dvojnásobnou, sdílená starost poloviční. Proto spřízněnou duši POTŘEBUJEME. Proto je nám s ní LÉPE, než kdybychom zůstávali SAMI.
Co když jde ale jen o důsledek zamilovanosti? Co když máme na očích její růžový šátek a vše vidíme růžově – pouze přednosti, žádné nedostatky druhého? Co když milujeme představu o člověku, jen masku, kterou si nasadil, a jednou budeme šokováni jeho charakterem, mindráky, skutečnou tváří, kterou nyní ukrývá, ale jednou se naplno projeví (viz L.E.Ž., kniha pro chvíle těchto velmi bolestných prozření)? Jak poznat, kdo jednou bude skutečným kamarádem do deště – kdo bude naše rány léčit a uzdravovat, ne sám způsobovat či prohlubovat?
V klubovém prostředí, založeném proto, abyste měli kde (i anonymně) sdílet svá momentální trápení a dostávat potřebné odpovědi, často popisujete své příběhy. Někdo zklamal Vaše očekávání, ale chce to napravit. Někdo Vás obelhal, podvedl, ale touží se vrátit. Někdo Vám ublížil, ale žádá o další šanci. Vyplatí se mu “ještě jednou věřit”? To je Vaše dilema, spojené úzce s otázkou “Je to moje spřízněná duše, anebo není?” Zvláště, když Vaši nejistotu zvýrazňuje Vaše láska – druhého milujete, ale současně se už vztahu bojíte, přinesl-li Vám bolest.
Každý týden píšu pro členy klubového prostředí články na přání, v archivu jich máte už stovky. Členové mají automatický přístup buď k digitální, či tištěné verzi mých FC Kurzů. Ten příští je o překonávání strachu. Třeba právě strachu ze vztahu nebo strachu ze samoty. Co ale strach ze zmeškané životní příležitosti? Co strach ze vzdálení spřízněné duši, kterou jsme nepoznali nebo pohrdli – a dojde nám to až později, případně příliš pozdě?
Aby se to nestalo, je tu tento článek. Ukažme si vztahový bottle-neck, židličku naplněného vztahu a jednoduchých sedm otázek, které pomohou zjistit nejen to, zda je druhý spřízněnou duší pro nás, ale také zda my jsme spřízněnou duší pro něj. Aby totiž někdo mohl být naší spřízněnou duší, musíme dokázat být i jeho spřízněnou duší (viz JáMy spřízněných duší).
Pojďme si to rozebrat bod po bodu.
Za prvé: Proč si nejsme jistí?
Proč máme vůbec potřebu dělat si nějaký test? Nemáme jistotu?
To však může znamenat buď to, že v současném vztahu NEJSME SPOKOJENI, anebo si v sobě neseme POCHYBNOST Z MINULOSTI. Nemáme minulost tak docela uzavřenou. Ublížil-li nám někdo, koho jsme milovali, ba s kým jsme měli krásný vztah, a nyní prožíváme něco podobného, podvědomí může sklouznout k přirozené obavě: “Co když se zopakuje totéž?”
A tak nejprve tříotázkový ROZSTŘEL, ať pochopíme, kde se nacházíme a proč. Psychologie tomu říká bottle-neck – vstupní hrdlo láhve, jímž některé páry už neprojdou dál. A pokud jim na vztahu záleží, měly by se snažit pochopit proč:
1. Proč nejsou mé potřeby ve vztahu uspokojeny?
Lidé, kteří neznají mou práci, si někdy myslí, že mé poslání je buď udržet lidi pohromadě, nebo je rozdělit. Ne. Snažím se jim pomoci hlavně pochopit své Já a nejbytostnější touhy a posoudit, zda jsou vůbec schopni naplnit své potřeby v daném vztahu.
Primárně tedy neřeším jen jejich partnera (to, zda je schopen pomoci jim naplnit jejich potřeby ve vzájemném vztahu), ale také jejich vlastní schopnost o svých touhách upřímně promluvit, nebát se ozvat, když nejsou uspokojovány, a hlavně zda tito lidé vůbec mají sklon k takzvané zpracovatelnosti, respektive proveditelnosti.
Těžká slova, že? Obě si vysvětlíme.
Mezi vztahy, které fungují, a vztahy, které nefungují, je důležitý rozdíl právě v míře zpracovatelnosti a proveditelnosti. Zpracovatelnost je schopnost působit na svého partnera tak, aby chtěl provést žádoucí změny. Proveditelnost je naopak schopnost tohoto partnera vůbec na potřeby druhého reálně reagovat.
Žádní dva lidé nejsou stejní. Tudíž i každý vztah je jiný. Přesto lidské vztahy spolehlivě fungují na univerzální matici, zmapované jednou psychologickou metodou. Ukážeme si ji.
2. Kde konkrétně se zadrhávám?
Ta metoda je založena na známé Maslowově pyramidě potřeb.
Pro připomenutí: Americký psycholog Abraham Harold Maslow v roce 1943 popsal hierarchii lidských potřeb, které seřadil odshora nahoru podle toho, jak se v člověku vyvinuly. Maslow byl přesvědčen, že pouze uspokojení nižších potřeb (ve vztahu) je předpokladem toho, aby u člověka mohly nastoupit vyšší potřeby a být také uspokojeny.
Maslowova pyramida potřeb má pět pater. Odspodu: Základní potřeby (režim přežití), Potřeba bezpečí a jistoty (režim zajištění), Potřeba lásky, přijetí a sounáležitosti (režim skupinové síly, společenská potřeba), Potřeba uznání a úcty (režim ocenění), a Potřeba seberealizace (režim osobní naplněnosti a užitečnosti). Tato pyramida se postupně rozvíjí v každém vztahu, například i v pracovním. Ale vraťme se k partnerským vztahům.
Páry, které fungují na nejnižší úrovni potřeb – přežití – spolu často zůstávají z nutnosti. Páry, které fungují na nejvyšší úrovni potřeb – seberealizace – se nejenže činí navzájem šťastnými, ale také jeden druhému pomáhá, aby rostl správným směrem (tím, který ho činí šťastným a naplněným); následkem čehož má tento pár sklon přirozeně dlouhodobě zůstávat spolu, tak jako přirozeně dál pokračuje úspěšný sportovec se svým trenérem.
3. Jak pevná je židlička našeho vztahu?
Většina třaskavých problémů, jež otřásají vztahy, vzniká v prostoru mezi Maslowovými dvěma krajními potřebami (přežitím a seberealizací) a týkají se jistoty (2. stupeň), lásky (3. stupeň) a uznání (4. stupeň). Tady pramení křehkost či pevnost vztahu.
Jak zdůrazňuji v knize JáMy spřízněných duší: Vztah je jako řetízek. Přetrhne se tam, kde praskne nejslabší článek. Vztah tedy nezávisí na tom nejsilnějším, ale na tom nejslabším článku. Jak dobře je on posazený ve svém životě? Je spokojený v práci, v osobním životě, má dobré vztahy s přáteli? Udržuje si koníčky, které ho naplňují, pěstuje psychohygienu, má potíže se sebevědomím? To všechno jsou zdroje dobré energie, pevnosti člověka, kterým se také říká nožky. Je to jako se židlí. Má-li pouze jednu nožku a ta se zlomí, pak hned padneme na zem. Má-li však více nožek, pevných a spolehlivých, pak se ztrátou jednoho zdroje energie (vyhazov z práce, úmrtí rodiče, ztráta možnosti věnovat se životnímu hobby) se člověk ještě může zapřít o jiný opěrný bod – a dobrou energii si udrží, nebo rychle obnoví.
I proto přejdeme k druhé části.
Za druhé: Mám na to být spřízněnou duší?
Následující otázky jsou první osobě, ale pokládat si je můžeme my i druhý.
Pomáhají nám poznat sebe, své motivy, své potřeby, ale hlavně i své schopnosti uspokojit potřeby druhého. Pamatujme si: Láska je o naplnění potřeb druhého. Sebeláska je o naplnění potřeb vlastních. Co nám tedy víc chybí? Popřípadě: Postrádáme vůbec něco, co nám druhý může dát?
4. Chci být ve ve vztahu proto, že se v něm cítím blíže štěstí, nebo dál od bolesti?
Jinými slovy: Jaká síla drží náš vztah?
Jestliže zůstáváme ve vztahu jen proto, že se bojíme samoty nebo nechceme podstoupit domnělé ponížení související s rozvodem či rozchodem, budeme mít daleko spíše křehký, nezdravý a dlouhodobě neudržitelný vztah.
Naopak jestliže i v těžkých časech zůstáváme při druhém proto, že žijeme společným cílem vybudovat šťastný pár nebo rodinu, má náš vztah mnohem větší šanci vydržet.
Objasníme si nuance těchto příkladů negativní a pozitivní motivace.
Negativní nastavení mysli (nechci zůstat sám, nechci zažít ponížení) vede k pasivitě, potažmo negativním činům, a negativní činy vedou jedině k negativním výsledkům. Jinými slovy: Nešťastné pocity nemohou člověku dát šťastný život.
Žádný člověk nemá neomezené schopnosti. Je-li...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům