Celý rok dostávám dotazy (mimo jiné) od lidí, kteří nejsou spokojeni ve svém vztahovém životě. Rádi by svého partnera předělali, změnili, přesvědčili, aby se začal chovat tak, jak si oni přejí. Aby je víc ocenil, víc mluvil, víc sdílel, měl víc času, víc se usmíval a podobně.
Jsou to často lidé, kterým se v psychologii říká stavitelé. Chtějí stavět, budovat, vytvářet dlouhodobou a smysluplnou budoucnost. Ale sami to nedokážou. Na vztah jsou vždycky zapotřebí dva, na jeho rozbití stačí jeden. A oni by tak rádi získali i toho druhého na svou stranu. Vysvětlili mu, že i jemu může vztah prospět a činit ho silnějším, než když je sám.
Oni to znají. Jsou sice “ve vztahu”, ale přitom vlastně sami.
Knihy 250 zákonů lásky a Čtyři prány štěstí jsem psal právě pro ně. Věnuji se jim také v klubové části, kde lidé mohou sdílet konkrétní těžkosti a já jim odpovídám i třeba pomocí soukromého živého vysílání v uzavřené skupině. Někdy je ale určitý dotaz tak častý, že na něj odpovídám prostřednictvím Řešidla, seriálu pravidelných podcastů. Tak jako dnes:
„Petře, celý tento týden pozorně poslouchám Vaše podcasty zaměřené na to, proč jsme uvízlí ve špatných vztazích (viz 3 důvody, proč si vybíráme špatné typy nebo Proč se partner přestal snažit). Je to i můj příběh. Jsem upřímná, vstřícná, milá, hodná, snažím se rozdat pro druhého, přitom příteli nestojím za slovo, neodpoví mi, nechce nic řešit, nezmůžu nic. Sním o tom, že jako stavitel potkám druhého stavitele, se kterým se i v těžkých chvílích domluvím. Ale když jeden nekomunikuje, druhý se může snažit sebevíc, a nestačí to.“
Proč se vůbec snažíme někoho měnit?
Vlastně to nebyla otázka a se vším by se dalo souhlasit. Jen je tu jedno ALE.
Mně vadí, když lidé, kteří nejsou spokojeni se svým partnerem, z problému viní toho partnera. Víte, ten partner je takový, jaký je, není schopen být jiný. Maximálně se může rozvíjet v rámci svého vlastního potenciálu, ale nemusí být schopen naplnit NÁŠ potenciál, NAŠI představu o něm, změnit SÁM SEBE tak, jak potřebujeme právě MY. To ani není jeho úkol. A náš úkol není měnit někoho k obrazu svému. Protože to není potřeba.
V knize Čtyři prány štěstí píšu, že svět připomíná puzzle. Co člověk, to jiná kostička. A naším úkolem není zavděčit se všem, snažit se vyjít se všemi kostičkami stejně, vyhovět každé kostičce, pasovat ke každé. To by byl zmatek. Řád nastává tam, kde každý najde to své, podle sebe i podle druhých. Každý máme své místo i ve vztahové skládačce.
Jenom se rozhlédněte. Zjistíte, že někdo má rád agresivnější vztah. Je to jeho věc. Ale on potřebuje agresivnějšího partnera. Jiný má zase rád...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům