Byli jste někdy terčem kritiky člověka, který o Vás přitom nevěděl nic moc? (No, spíše nic než moc).
Cítili jste se “pod psa”, brali jste si jeho slova osobně a přemýšleli jste, jak mu jeho pohled vymluvit?
Zkazili jste si kvůli tomu náladu na celý den? Nemohli jste pro jeho pohrdavost v noci pořádně usnout?
Předně, nebojte, nejste sami.
A z toho plynou návazné otázky: Proč je to dnes tak rozšířený fenomén? Jak s ním můžeme ve své hlavě pracovat? Jak konečně klidně spát, ba se usmát nad každým takovým projevem?
Pro zklidnění bolestných emocí právě před spaním, nejdůležitějším obdobím regenerace naší energie a síly, vznikl vánoční SNÁŘ. Chci, aby lidé s jeho pomocí dokázali hodit za hlavu problémy, které si takovou pozornost nezaslouží – aby uměli rozlišit to, co jim pomáhá a co jim škodí, aby změnili své myšlenky tak, aby se uvolněněji odevzdali snění, které jim přes noc nabije srdce.
Jeden z příběhů, který mě k vytvoření 180stránkového vánočního SNÁŘE přiměl? Třeba tento dotaz: „Petře, mám poruchu příjmu potravy. Kolísá mi váha. Trápím se už pro to. Jak se mám vyrovnat ještě ke všemu s lidmi, kteří se mi posmívají, a přitom nevědí, s čím se potýkám? Mám se jim svěřit? Proč ale zrovna těm, kteří mě odsuzují, mám na sebe říkat ty největší vnitřní bolesti? Co když se mi budou smát ještě víc?“
Na Vaše otázky odpovídám v podcastovém pořadu Řešidlo. Poslouchat mě můžete buď prostým spuštěním přehrávače mého hlasu (viz zlatý zobáček nahoře), anebo přímo ve vybraných podcastových aplikacích (do nich se prokliknete výše), kde můžete dostávat oznámení o každé nové epizodě. Těm, kdo raději čtou, než poslouchají, jsou určeny dvě knihy mých odpovědí na Vaše konkrétní otázky Řešidlo 1 a Řešidlo 2; ve zvýhodněné společné sadě jsou zde.
Záhada číslo 1: Jak může všechno vědět ten, kdo nás vůbec nezná?
Ujasněme si, prosím, nejprve pojmy.
Soud nebo odsudek je závěr, kterým dáváme najevo, že už víme všechno. Vžijme se do soudce. Když vynáší rozsudek, je přesvědčen, že už slyšel všechny různé názory, spatřil všechny důkazy, zkrátka že už je dostatečně moudrý a znalý na to, aby rozhodl.
Problém je však v tom, že pocit “už vím všechno” je subjektivní. Já jsem studoval práva, takže trochu něco vím o tom, jak dlouhá cesta vede k okamžiku, kdy si smíte obléci talár a být soudcem. Podmínkou je mimo jiné i věk, abyste si v životě stihli něčím projít. Třeba právě tím, že Vás budou druzí lidé předčasně soudit, aniž Vás vůbec znají. To všechno je pro budoucího soudce důležitá škola.
Jenže na ulici dnes a denně potkáváte lidi, kteří si myslí, že Vás znají. Jim stačí pohled na člověka, a už vědí všechno. Že tamto je kráva, tamten je socka. A teď, pozor, nemluvím o inteligenci těch lidí, ale sklonu mít předčasné soudy. Moje kamarádka, která vystudovala dvě vysoké školy a pracuje na ministerstvu, šla takhle jednou parkem. Na lavičce uviděla staršího muže, který měl dlouhé šedivé urousané vousy, rozcuchané vlasy, velmi nedbalý oděv. Ale v ruce knihu. Filozofickou! Ona ho vyfotila a dala na Facebook. Jako kuriozitu. Jako bezdomovce, který čte filozofický spis.
Jenže on to nebyl houmles. Byl to známý český filozof a překladatel. Žák Jana Patočky. Působí jako profesor na filozofické fakultě. Zaměřuje se na filozofii umění, to znamená na přesah mezi filozofií, filmem, literaturou a uměním, a to i napříč...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům