Zdá se Vám, že není snadné potkat správného partnera pro vztah?
Činíte stále nové pokusy, a přece jako byste se točili v kruhu?
Přemýšlíte, zda slevit, ale pak se bojíte, že se bude opakovat historie – do života se Vám vrátí lidé, které už jste jednou odmítli jako nestravitelné?
Téma, jež jsem rozebíral v knihách 250 zákonů lásky (o podmínkách vzniku a rozvoje dlouhodobého vztahu), a Cítit rozumem, myslet srdcem (o karmě, kterou si neseme vztahovým životem), se opakuje také v otázkách, které mi posíláte do diskrétní zóny.
Dnes mě zaujala tato: „Petře, když jsem přestala tolerovat ubližování mé osobě, výrazně se zmenšil okruh lidí, kteří mi připadají vhodní na to, abych si je pustila k tělu. Co a jak dělat, aby člověk nezůstal úplně sám?“
Jak moc máme rádi sami sebe?
Obecně ve vztazích platí, že když člověk začne vnímat svou hodnotu, začne pro něj být těžší obklopovat se lidmi, kteří tu jeho hodnotu nevidí. Prostě, čím víc se máte rádi, tím méně po svém boku připustíte lidi, kteří Vás rádi nemají. Říká se tomu síto náročnosti.
Toto síto funguje jako laťka, kterou vlastním přístupem k sobě nastavujeme druhým. Naznačujeme jim tak, jaké chování vůči sobě razíme nebo sneseme. Jestliže se k nám potom druzí chovají jen o maličko hůř, než se k sobě chováme my, zpravidla od těchto lidí odcházíme. A jestliže se ti lidé chovají stejně, jako se k sobě chováme my, nebo se chovají dokonce lépe, zůstáváme při nich. Proto když lidé setrvají v toxických vztazích, kde se k nim druzí chovají z vnějšího pohledu špatně, může se stát, že z jejich vlastního vnitřního pohledu je takové chování v pořádku, nebo není až takové, aby našli sílu odejít – hrubě řečeno: nemají se “dost rádi na to, aby z těchto vztahů odešli”. Zvenčí se může zdát, že si vždy raději najdou výmluvu, proč není možné odejít.
Někteří psychologové to přirovnávají ke stavu, kdy si člověk úmyslně způsobuje fyzické zranění, a přitom si najde důvod, proč to “musí dělat”. Jako: Já si musím nožem krájet prst, protože to můj partner chce – protože bez něj nemohu být – protože on mě živí – protože ho děti mají rády a podobně. Zdá se Vám to směšné? Kdykoli vysvětluji citové rány na příkladu fyzických ran, jeví se jako neuvěřitelné chodit dál se zlomeninou nohy. Víme totiž, že pak by se ta zlomená noha neuzdravila, že by nás bolela pořád víc. Ale u citových ran běžně děláme to, že si je vědomě prohlubujeme. Když máme zlomené srdce, máme sklon trápit se anebo se nechat trápit ještě víc. A to je...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům