Můj dnešní článek o 10 typech partnerů, kteří nám jen berou čas, a mé zamyšlení o zbořených mostech na Facebooku zvedlo vlnu Vašich dotazů, jež mi zasíláte do diskrétní zóny. Jeden typ se opakuje často. Proto na něj odpovím prostřednictvím Řešidla, svého každodenního seriálu podcastů, kde mluveným slovem reaguji na Vaše konkrétní otázky.
Toto je jedna z nich: „Nevím, jak se vyrovnat s odchodem partnera. Nejsem si vědoma jediné své chyby. Obětovala jsem mu vlastně všechno. Poskytovala jsem mu veškerý servis. Měl uklizeno, navařeno, každé jeho přání bylo odsouhlaseno. Nestačilo to. Co mu mohlo chybět, když všechno měl?“
Uvědomění o dvou březích
Nejprve mi dovolte připomenout toto zamyšlení:
Jako kluk jsem si myslel, že jedno z nejtěžších rozhodnutí v životě je: který most držet a který spálit. Čas mě naučil, že nemusím pálit vůbec nic. Most totiž potřebuje DVA břehy. A láska je jako most mezi mnou a – tím, kdo se rozhodne připojit a společně se mnou ten most CHRÁNIT.
Pokud jeden ze dvou břehů přestane být stabilní, most to neustojí. Dva lidé k sobě ztratí cestu. Nemusejí nic demonstrativně pálit. Už totiž není co. Most se rozlomil. Ty padáš do řeky. A poznáváš, ke komu jsi vlastně celou dobu stavěl most. Že i když toneš, druhý už se pro Tebe nesehne, ačkoli Ty bys pro něj pořád ještě přeplaval oceán.
Naučit se plavat zase sám není snadné. Bolí to ne fyzicky, ale emočně. Také není snadné potom uvěřit, že je bezpečné s někým novým stavět most. Víš ale, jak poznáš opravdu bezpečný vztah? Že kdykoli spolu něco řešíte, potkáváte se přesně v polovině mostu. Říká se tomu kompromis.
A potkáváte se tam proto, že tomu mostu věříte.
Protože jen tam poznáte, že má oba pevné břehy.
Syndrom neviditelné činnosti a člověka
Problém, se kterým se potýká mnoho lidí (a teď nemluvím nutně jen o těch opouštěných, ale i opouštějících, kteří si teprve dodatečně uvědomí svou chybu), se jmenuje syndrom neviditelného člověka. Ten vychází z toho, že si dokážeme zvyknout na všechno, co trvá dostatečně dlouho. Na všechno dobré i na všechno špatné. Když se k nám někdo chová soustavně dobře, tak si na to zvykneme. Přestane to být vzácné, protože to začne být normální, všední, každodenní, běžné, samozřejmé. Přejíme se toho, jakkoli je to dobré, pokud se to opakuje pořád opakuje. A totéž platí o tom, když se k nám někdo chová soustavně špatně. I na to si můžeme zvyknout a přestat to řešit.
Představme si, že nám někdo každé ráno připravuje snídani. Pokud jsme v předchozím vztahu něco takového nezažili, tak první den je to úžasné, je to překvapení, nečekáme to. Druhé ráno je to fajn, ale třetí ráno už to nějak očekáváme. Časem se na to vlastně už spoléháme. Dokonce nás mnohem víc překvapí, když ta snídaně ještě na stole není.
Co se stalo, že jsi mi ji nepřipravila?
Co je v našem vztahu jinak?
Už mě nemáš ráda, trestáš mě za něco, nezasloužím si ji už?
Chápete? Z něčeho vzácného se stane nejen norma, ale svým způsobem i nárok. My si nárokujeme to, co pro nás člověk od začátku v dobré vůli dělá. A pokud to pro nás samozřejmě dělá dál, pak si tu věc postupně dokonce přestaneme vůbec uvědomovat....
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům