Když Ti zadaný protějšek říká “Odejdu”, věříš mu, zejména pokud by na Tvém místě bylo samozřejmé také odejít.
A potom tím víc nerozumíš tomu, když neodejde a zůstane.
Čekáš, až své rozhodnutí změní – až opravdu odejde, protože jednak Ti to slíbil, a jednak si neumíš představit jiné řešení. Ale on skutečně neodchází.
Pokud odněkud odejde, pak ze vztahu s Tebou. Proti všem svým dosavadním slovům i proti Tvému očekávání. Jak je to možné?
A jakou roli v mužském a ženském rozhodování hraje zvyk?
Do Řešidla, mého každodenního seriálu odpovědí na Vaše otázky, mi dnes, v reakci na včerejší podcast, přišel tento dotaz: „Petře, zaujal mě Váš podcast Rozum proti Srdci: Koho poslouchat víc. Něco podobného teď řeším s přítelem. Je ženatý, v manželství prý nespokojený, přesto neodchází od manželky, ale nyní ode mě. Naším hlavním problémem je zvyk. Já jsem si na něj zvykla, a proto ho neumím opustit. On naopak říká, že se mě ze zvyku už přejedl a potřebuje mě opustit. Nechápu to. U něj i u mě přece zapracoval čas stejně. Proč on, když si na mě zvykl, chce odejít, zatímco já, když jsem si na něj zvykla, zůstávám? Proč bych se já na jeho místě zachovala přesně opačně než on?“
Dva druhy návyku
Ve včerejším podcastu jsem vysvětloval, že Rozum a Cit fungují na přesně opačné bázi. U návyku je to snad nejpatrnější.
Obecně vzato, člověk je vysoce přizpůsobivý tvor. Čemu je vystaven dostatečně dlouho, na to si zvykne. Ale skutečnost, že si zvykne, nemůžeme vyhodnocovat pozitivně nebo negativně, není to ani pozitivní, ani negativní věc. Podstatné je, že zvyk pomáhá člověku vytvořit si automatismus.
Podívejme se však na to, jak rozporuplně může tento automatismus zafungovat:
Představme si člověka, který chce zhubnout. My ho vystavíme nepohodlí, dlouhodobému a pravidelnému cvičení. První varianta: On si časem na toto nepohodlí zvykne a cvičení se stane součástí každého jeho dne, možná dokonce sportovní aktivitu začne vyžadovat. A tak zhubne. Jenže možná je i druhá varianta: Taky se totiž může stát, že toho člověka ono dlouhodobé a pravidelné cvičení omrzí, protože je stereotypní, jednostranné. A tak ho přeruší a nejenže nezhubne, ale ve výsledku ještě přibere.
Ano, pracujeme v obou případech se stejnou aktivitou – pravidelným cvičením. Jak to, že v prvním případě návyk změní člověka pozitivně, a ve druhém negativně?
Návyk vnímaný Rozumem
Jak je možné, že pro jednoho je opakovaný stereotyp důvodem ke zlenivění a setrvání v původním nežádoucím režimu, a pro druhého naopak důvodem k zaktivnění, k odchodu z původního nežádoucího režimu?
Abychom si na tohle odpověděli, musíme se předně vymanit z běžného škatulkování lidí na muže a ženy. Tím nechci říct, abychom v souladu s moderními trendy snad vytvářeli třetí pohlaví. Potřebuji jen, abychom si definovali, že výslovným mužem je bytost s převahou mužské energie, racionálního rozhodování, zatímco výslovnou ženou je bytost s převahou ženské energie, citového rozhodování. I muž, tedy osoba mužského pohlaví, totiž může mít převahu ženské energie, být citlivější, křehčí, zranitelnější, a naopak i žena může být chladnější, racionálnější, bližší psychologii muže. A proč je toto důležité si uvědomit?
Protože “muže” převážně ovládá Rozum, zatímco “ženu” převážně Cit. Přičemž Rozum a Cit reagují na návyk odlišně.
Když Rozum, respektive jeho racionální smysly, vystavíme dlouhodobému monotónnímu opakování, třeba pořád jednomu tónu nebo pořád jednomu obrazu, oči povadnou, usnou a sluch jako další z racionálních smyslů “přestane slyšet” to, co slyší stále; nějaký pískot, nebo ruch ulice. Co trvá...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům