Když jsem začínal studovat právnickou fakultu, při jedné z prvních přednášek položil profesor Skřejpek záludnou otázku: Proč soudci berou tak vysoké platy, když po světě chodí tolik lidí, kteří nás ochotně odsoudí zadarmo?
Následně nám promítl příběh, o němž jsem už mluvil v podcastu Jak odpustit rodičům, kteří mi v dětství ublížili. Ten příběh mi pomohl pochopit, jak nesnadné to soudci mají, když se snaží porozumět člověku až do hloubky jeho minulosti a se všemi souvislostmi.
Sám jsem se soudcem nikdy nestal. Ani jsem po tom netoužil. Čím víc jsem do té profese pronikal postupem studií, tím spíše jsem se učil lidi nesoudit. A už vůbec ne podle zbrklých domněnek.
To hodně ovlivnilo mé knihy a koneckonců práci v klubové zóně, kde ukazuji (i v rámci uzavřených živých vysíláních v soukromé skupině), jak pomocí porozumění nešťastnému, negativnímu nebo odpojenému partnerovi zachránit vztah. A tím často i zachránit člověka – nejen sebe.
Ohledně souzení mi chodí nespočet dotazů. Členy klubové zóny, jak jste si možná všimli z diskusí v soukromé skupině, jsou i některé známější osobnosti. I oni jsou lidé, které tíží například hejtři. I pro ně jsem vytvářel celou řadu letošních magazínů FC, zaměřených na práci se sebevědomím (Jak funguje představivost, Jak pracovat se stresem a Jak přepsat staré vzorce) – všechny najdete zde).
V Řešidle, kde na Vaše dotazy odpovídám mluveným slovem (hlas můžete poslouchat ve Spotify, Google Podcasts, Apple Podcasts, přehrávač je i nahoře), mi tentokrát psal Jirka: „Petře, udělal jsem chybu. Uvědomuju si ji. Přiznal jsem ji. Jsem připraven ji neopakovat. A přesto jsem vystaven velkému lynči. Soudí mě blízké i vzdálené okolí. Těžko se mi to snáší. Jak se s tím mám vyrovnat?“
Otázka, kterou začni
Kdykoli se stáváme objektem odsudků, musíme si položit otázku: PROČ?
Pro chybu? Budeme-li každého člověka odsuzovat za každou chybu, pak z odsuzování nevyjdeme, protože každý člověk je chybující bytost. Konkrétního člověka nedefinuje to, JESTLI dělá chyby, ale JAK se ke svým chybám následně staví. V tom se lidé odlišují.
Jinými slovy: Chyby děláme všichni. Rozdíl je v tom, jestli si chyby vůbec uvědomujeme a připouštíme. Pak, jestli s nimi pracujeme jen v sobě, nebo i navenek, to znamená, že se třeba i před ostatními omluvíme. Potažmo, jestli ty chyby také odstraňujeme, nebo jenom zůstáváme u veřejné kajícnosti a ve skutečnosti zůstáváme pořád stejní.
Jsme-li tedy odsuzováni za neochotu dodržet svou omluvu, budiž. I tak si ale musíme položit ještě jedno PROČ:
Mnohem zajímavější je totiž otázka PROČ nás lidé vůbec MAJÍ POTŘEBU soudit. Jak na to přišli, že by měli trávit svůj drahocenný právě čas tím, že budou soudit nás nebo někoho jiného, koho ve skutečnosti možná vůbec neznají?
Oscar Wilde žil sice už v devatenáctém století, přesto řekl něco nadčasového:
Jen já se můžu soudit. Jen já totiž znám svou minulost. Jen já znám důvody svých rozhodnutí. Jen já vím, co mám ve svém nitru. Jen já vím, jak jsem trpěl. Jen já vím, jak jsem silný a zároveň křehký. Jen já se můžu soudit a nikdo jiný.
Proč ti lidé nedělají něco jiného?
A nyní jsme u jádra pudla.
Proč tedy lidé pálí svou energii něčím, o čem nic nevědí?
Psychologické průzkumy došly k bizarnímu závěru: Obecně platí, že lidé odsuzují druhé, když nemají nic lepšího na práci.
Vlastně je to i logické: Kdyby měli něco lepšího na práci, nebudou marnit svůj čas a nebudou si kazit svou náladu tím, co je připraví o užívání si toho, co je pro ně lepší. Je to tedy prosté i smutné zároveň: Oni prostě nemají nic lepšího na práci....
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům