Představte si člověka, který akutně potřebuje lásku. Možná zažil odmítnutí nebo pohrdání.
Tu lásku, kterou v té chvíli potřebuje, si může sám vyrobit. Okamžitě tak vyřešit svůj problém.
Ano, to, co nejvíce potřebuje, si může sám dodat. Ale neudělá to. Udělá pravý opak. Začne odmítat sebe. Pohrdat sebou. To znamená: Bude DOKONČOVAT ubližující práci, kterou načal někdo jiný.
Jak je to možné? Proč si člověk ubližuje zrovna ve chvíli, kdy by sám sebe potřeboval obejmout?
Důležitá látka z mé knihy JáMy spřízněných duší. Protože právě tehdy, kdy se ocitneme “dole”, poznáme, koho máme vedle sebe. Tedy: Když nás někdo srazí v práci, v partnerském vztahu či mezi přáteli, poznáme své rodiče, děti nebo jiné důležité bytosti, kterým říkáme spřízněné duše. Zůstávají totiž při nás právě tehdy, když je nejvíc potřebujeme – když nás zbytek světa opustí, potažmo kdy je pro nás tak snadné opustit i sami sebe.
Mezi mnoha dotazy, které souvisejí s mým článkem o Faustově syndromu, a které ukazují, proč bylo pro mě tak důležité sepsat vánoční SNÁŘ, aby se lidé konečně přestali trápit zbytečnostmi, je například tento: „Petře, s manželem jsem se rozvedla, protože jemu bylo zatěžko udělat cokoli z toho, co dnes paradoxně naprosto běžně dělá se svou novou partnerkou. Najednou je skvělý táta, zatímco na nás neměl čas. Náhle jezdí na výlety, zatímco s námi na žádném nebyl. Denně vidím jeho úsměv na Facebooku a nemohu věřit, proč jsem mu za to předtím nestála ani já, ani syn. Jsem z toho vyčerpaná, vyčítám si, že to musí být moje chyba, že jsem na něj měla jít jinak, že jsem špatná partnerka nebo máma, nemám se ráda, přijdu si zbytečná. Co s tím lze dělat?“
Každý všední den na Vaše otázky odpovídám mluveným slovem v podcastech Řešidlo (viz přehrávač na této stránce, nebo jednotlivé epizody v podcastových aplikacích výše).
Pro toho, kdo raději čte, než poslouchá, jsou pak určeny souborné knihy Řešidlo 1 a Řešidlo 2, obsahující přepisy mých odpovědí na nejčastější otázky. Ve zvýhodněné společné sadě jsou k sehnání zde.
Posuň se v čase
Doporučuji toto: Kdykoli jsme v natolik negativním rozpoložení, že pro sebe nemáme dost lásky, měli bychom tento přítomný stav opustit a uvolnit svou vnitřní duševní křeč tím, že se podíváme do jiného času – například do minulosti.
Někomu pomůže pohled do zrcadla, do svých očí, uvědomění, že jsou stejné jako před mnoha lety, kdy se takto na sebe dívalo dítě. Tím dítětem pořád jsme. Jen jsme “trochu vyrostli”.
Kdybychom si vzpomněli na své první okamžiky navnímané v tomto životě, a může nám k tomu pomoci i fotografie nebo představa, pak bychom si vybavili, že v době raného dětství jsme byli absolutní láska. Záleželo nám na sobě jako na nikom jiném. Byli jsme schopni pro prázdný žaludek nebo plný močový měchýř vyvádět tak, že se probudili i sousedé.
A nyní se podívejme do toho obličeje ještě jednou. Vraťme se v čase do přítomnosti. Nyní jsme absolutní ne-láska. Jak je to možné?
Toto je principiálně velmi důležitá otázka.
Kde se to vzalo?
Absolutní ne-láska může mít dvě podoby. Buď vypadá jako prázdno, nebo jako černo v nás. V obou případech láska, se kterou jsme se narodili a vyrůstali s ní, někam zmizela.
V prvním případě (prázdno) ji někdo odčerpal a žádnou nám nevrátil zpátky. Respektive: My sami jsme někomu dali veškerou lásku a neohlídali si, že také potřebujeme vyvažovat – abychom v budoucnu byli schopni zase dát, musíme lásku také odněkud brát. Jinak se stane to, co nám – emoční deficit. Je to stejné, jako když se vyprázdní palivová nádrž u auta. Nic v ní pak už není.
Anebo, a to je druhý případ (černo), někdo tu původní lásku v nás změnil, například v nenávist. Tomu se říká emoční reverze, převrácení původního citu.
Jinak řečeno: Ne-lásku můžeme cítit buď tak, že veškeré lásky pozbudeme (ztratíme jakýkoli cit; říká se tomu také apatie či lhostejnost), anebo veškerou lásku přetransformujeme v nenávist, hněv, zahořklost nebo jiné formy emoční negace (získáme opačný cit).
V každém případě dobro z našeho těla odešlo a zpět se vrátilo buď nic, nebo zlo.
Už tahle zjednodušená definice naznačuje, kde je problém.
Tři možné chyby, které hned teď můžeme ukončit
Ve vánočním SNÁŘI pracují s oběma formami splínů tak, aby si čtenář uvědomil, že řešení má často ve svých rukou. A to, že si uvědomí svou chybu, mu umožní přestat v ní pokračovat. Uvedu jen tři základní příklady:
První problém může být v tom, že jsme se naučili dávat bez hranic. V minulosti, třeba přímo v dětství, jsme se naučili, že máme být hodná holčička či poslušný chlapeček. Ti mají poslouchat a dávat bez ohledu na své okolí. Být hodní dokonce k těm, kteří na oplátku jsou zlí (viz článek
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům