Znáte zvláštní hlasy ve své hlavě, které Vám berou odvahu, sebevědomí, víru, že něco dobře dopadne? Říká se jim Sabotéři. Jsou převlečeni za pochybnosti, úzkosti, strachy. Rádi říkají: Tohle dopadne špatně. Nic dobrého Tě nečeká. Tohle nedokážeš. Na tohle nemáš. Mají fatální vliv na sebenaplňující předpověď – psychologický fenomén, kdy se vinou “negativní předtuchy” člověk přestane snažit o své pozitivní kroky, a tím způsobí, že se negativní předtucha opravdu naplní. Jako žák, který uvěří, že u zkoušky neobstojí, podlehne tak panickému strachu, že ztratí soustředění, nedokáže se učit a předpoví tak svůj vlastní pád. Otázka zní: Lžou nám tito Sabotéři, když říkají: Nejsi dost dobrý! Ani to nezkoušej, beztak neuspěješ! Nebo mají pravdu? Odkud se vůbec berou? Jak je chápat?
Protože mnozí z Ježíšků, kteří dávají svým blízkým pod stromeček Vánoční Speciál, do tohoto unikátního dárku nahlédli a pokládají mi mnoho dotazů k jeho obsahu, i s ohledem k vlastním problémům, které na stránkách Speciálu zodpovídám, vyberu jednu z otázek, která mi dorazila do Řešidla, seriálu mých podcastů, kde se každý všední den pokouším přicházet s myšlenkami, jež mohou změnit Váš pohled na těžké situace, jimiž procházíte.
Dotaz Martiny zní: „Petře, proč mám pro sebe jiná slova než pro nejlepší kamarádku? Proč ji, když se rozešla se svým přítelem, jsem uklidňovala, že zase bude dobře, ale když rozchod potkal mě, stejná slova jsem si říct nedokázala. Nevěřím, že bude dobře. Odkud se vzal ten odlišný hlas a jak s ním mám pracovat, abych se nepoškozovala?“
Kořeny negativní samomluvy
Kdo pravidelně poslouchá moje živá vysílání, vzpomene si, že se tomuto typu hovorů se sebou říká negativní samomluva. Pokud se přistihneme při tom, že k sobě negativně promlouváme, musíme si uvědomit, že je to následek, který má svou příčinu obvykle v minulosti. Nejčastěji v dlouhodobém působení jisté události na naši mysl, v takovém působení, které vyvolalo efekt pěnové paměti. Tento termín musím objasnit.
Pěnová paměť funguje jako paměťová pěna v postelové matraci. Tato matraci se časem přizpůsobí tělu, které do ní noc co noc ulehá. Silueta se opakovaným působením vytlačí do té pěny, jako by se vytvořila formička pro tělo – a časem nás už v té posteli nikde nic netlačí, jako bychom si lehali do svého vlastního odlitku, a báječně potom odpočíváme…
V mozku tento otlak vytváří dlouhodobé působení buď vnější, nebo vnitřní události. Toto potřebujeme pochopit:
Vnější událostí je například dlouhodobé působení našeho okolí. Může jít o rodiče. Jak víte z mého živého vysílání, řešil jsem případ paní, která po sobě v zaměstnání nechala dost brutálně “šlapat”. Nadřízený ji při každé příležitosti zadupával a ona k úžasu svých kolegů mlčela. Neoplácela svému nadřízenému stejně špatným slovem, ani neuvažovala odejít z firmy. Měla při jeho scénách pokaždé slzy na krajíčku, ale nebrečela. Dusila zlo v sobě.
Vnější otlak
Kde byla příčina? Odmala ji k tomu vedla maminka. Kdykoli šly spolu na výlet a holčička už nemohla, chtěla říct, že jí bolí nožky, maminka jí pohrozila: „Když budeš protestovat, nasekám Ti.“ A tak holčička sklopila hlavu a pokračovala v chůzi, i když jí bolely či mrzly nožky, i když ve svém nitru plakala, navenek nesměla, neboť slyšela: „Jestli ještě jednou vzlykneš, ztluču Tě.“ Jestliže tohle člověk slyší celé dětství, vytlačí do sebe návyk, vzorec, kterým se řídí. Právě tomu se říká pěnová paměť. Potom už ani nepřemýšlí, co je dobře, nebo špatně. Kdykoli nastane stejná situace, jen slepě kopíruje vytlačenou matici svého chování. Zvykl si na takovou odpověď, je to podvědomý způsob, jak reaguje na bolest.
A je jedno, jestli ten tlak přicházel dlouhodobě zvenčí, nebo si ho člověk vytvářel uvnitř.
Vnitřní otlak
Řešil jsem totiž i případ pána, který nebyl schopen dlouhodobě fungovat v partnerském vztahu. Vždycky z něj po čase vycouval. Nebyl schopen věřit, že nový vztah vydrží a že ho partnerka neopustí. Přitom nezáleželo na tom, jestli se k němu daná žena zachovala špatně, nebo se neustále chovala dobře. On v určitém okamžiku ten vztah raději vzdal.
Co způsobilo v jeho případě otlak do pěnové paměti? Co v něm vytvořil model reakce, podle níž se pak pokaždé takto zachoval? Ten pán kdysi měl ženu, které naprosto věřil. Plánoval s ní budoucnost, plně se jí odevzdal – a ta žena jednoho dne nečekaně odešla.
Ten zlomený pán začal přemýšlet. Proč? Co jsem udělal špatně? Nepřišel na nic, co mohl udělat lépe. Dokonce i ta žena mu sdělila, že se žádné chyby nedopustila, že to prostě je jen její rozhodnutí. A tak ten pád došel k závěru, že i když udělal maximum, žena odešla. A čím déle si tento závěr opakoval, tím víc do paměťové pěny své mysli zevnitř vytlačoval přesvědčení, že i když udělá maximum, žena může vždycky odejít. A tak, když jeho další partnerka udělala něco, čím nedomyšleně naznačila, že jí “na vztahu tolik nezáleží”, tak raději odešel. A když následující partnerka se naopak dennodenně snažila, aby jí ten pán věřil, on si vzpomněl, že přece i první ženě takhle věřil, i ona vypadala důvěryhodně, a nakonec odešla. Proto se každé partnerky dříve, či později vlastně...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům