Zažili jste okamžik, kdy jste sami sobě byli velkým nepřítelem?
Kdy Váš způsob přemýšlení nebo výkladu situace vedl k ještě větší bolesti, než jakou Vám způsobila ta situace sama?
Víte, co je sebelynčování, sebeponižování, sebepoškozování?
A přitom nejste špatný člověk. K druhým se ve stejné situaci chováte lépe – podporujete je, když se dostanou na dno. Proč ale sebe ne? Proč o sobě někdy mluvíte hůř, než o Vás dokáže mluvit i ten nejhorší sok? Proč Vám tolik schází sebeláska?
Když jsem tvořil Vánoční Speciál, myslel jsem na všechny Vaše příběhy, jež se ke mně dostaly tento rok. Na všechny prohry, pády, přešlapy, po kterých jste sami sebe vinili. A nejvíc mi ulpěla v hlavě otázka Romana: „Petře, proč se po chybě tolik nemám rád, když vím, že právě v té chvíli bych naopak ze všeho nejvíc potřeboval začít se mít rád?“
My versus druzí
Předně, jak víte z mých knih, když pracuji s lidmi, kteří mají nedostatek sebelásky, ale přebytek touhy si ubližovat, začínám u nich otázkou nikoli na to, jak se chovají k sobě, nýbrž žádostí, aby se zamysleli nad tím, jak se chovají k druhým ve stejné situaci.
Představme si, že jsme udělali velkou chybu. Uvědomujeme si ji. Litujeme jí. Říkáme si zpravidla: To jsem ale hlupák! Zasloužím si jen opovržení! Nic dobrého mě už nečeká.
Je to tak? Jednáte takhle se sebou?
A nyní si představme pro změnu svého kamaráda, který udělal stejnou chybu. Taky si ji uvědomuje. Taky jí lituje. Co uděláme my? Řekneme mu: To jsi ale hlupák! Zasloužíš si jenom opovržení! Nic dobrého Tě už nečeká!
Je to tak? Ne? Jak to, že ne? Jak to, že jeho raději obejmeme? Jak to, že se ho snažíme uklidnit? V čem je jeho chyba jiná? V čem je on jako člověk lepší než my, že si zaslouží lepší zacházení? Jak to, že jemu řekneme: Vždyť jsi jenom člověk. Člověk dělá chyby. Tohle se může stát každému. Seber se. Bude to v pohodě. Proč tohle neříkáme sobě?
Vnímáte rozdílnost emočního postoje? Sobě dáváme ublížení místo lásky, druhým lásku místo ublížení. Proč? Jak je možné, že nám to ani nepřijde divné?
Proč ksakru tohle dělám?
Odpověď je jednoduchá. MY nejsme ON. Když se zvenčí díváme na člověka, který je dole, víme, že potřebuje pomoc. Takto jsme často byli vychováni. Pomáhat druhým. Proto vůči druhým jednáme přirozeně tak, aby dole nebyli dlouho.
A tím spíš se ptám: Tak proč ksakru se sebou jednáme opačně? Proč když my jsme dole, tak se k sobě chováme tak, abychom dole zůstali co nejdéle?
Možná jsme i takto byli vychováni. Zpytovat své svědomí, když chybujeme. Přijímat trest a bolest. Hledat chybu vždy v sobě. Věřit tomu, že vždy my jsme něčím vinni. Mohli jsme to zažívat už jako děti (jak se zbavit tohoto strašného zlozvyku a starého vzorce, popisuji v části Plevel knihy Čtyři prány štěstí). Ale nyní už děti nejsme. Zamysleme se nad tím. Až si budeme chtít znovu ubližovat, položme si otázku: PROČ TOHLE dělám?
Proč sobě ubližuji, když jinému bych teď...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům