Když jsem vytvářel neobvyklý dárek pod stromeček, který již svým blízkým zakoupilo téměř dvacet tisíc z vás, Vánoční Speciál, měl jsem v důležité části o sebezklidnění a opětovné sebemotivaci před očima dva typické modelové případy: člověka, na kterém někdo spáchal křivdu, a člověka, který se vůči jinému provinil.
V obou případech bolest, rána a potvrzení slov de la Rochefoucaulda, který řekl: “S tím, čeho se na nás dopustili druzí, už se nějak vyrovnáme. Horší je to s tím, čeho jsme se na sobě dopustili sami.”
Sdílíte tento názor?
Také se ptáte, jak strávit vážnou chybu, kterou jsme udělali a kterou už nejde vrátit, opravit, změnit?
Jak snést, že jsme tou chybou případně přišli o někoho důležitého nebo něco důležité, ba že se tak stalo nevratně?
Jak se vyrovnat s tím, že jsme “jenom lidé”, kteří jsou bytostně odsouzeni chybovat, než pochopí, co vlastně dělat nemají?
Mezi vámi všemi, kteří máte zakliknutý odběr mého Řešidla v některé z podcastových aplikací (viz výše), a tudíž nepřicházíte o každodenní epizody, je Michal, který mi poslal obsáhlý příběh své chyby, zakončený otázkou: „Petře, jak se mám pohnout z pocitu, že jsem hloupostí ztratil milovaného člověka?“
Marcus Aurelius a “zkažený” chléb
K členům mého programu FC Premium právě směřuje magazín FC Odpustit neznamená zapomenout, kde celých sto stran věnuje různým psychologickým metodám, jak v sobě pozitivně uzavřít minulost a zbavit se zbytečné hořkosti, která nám otravuje přítomnost.
Když je řeč o chybách, které nejde vrátit, vždycky si vzpomenu na Marca Aurelia. Tomuto římskému císaři, přezdívanému Filozof na trůně, jednou pekař dovezl chleby, leč zjistil, že jeden z nich má prasklinu. Snažil se bochník nenápadně dát stranou a ukrýt, ale císař byl pozorný a přistižený pekař se omlouval, že tento chléb zkazil, že má v sobě puklinu, a že ho musí vyhodit. Marcus Aurelius se podivil: “Vždyť je to pořád chleba. Chutná jinak?” A ochutnal skývu. Načež zvolal: “Ne, chutná skvěle. Někdo si možná vybere zrovna tenhle krajíc chleba, protože je jiný, ne horší, v něčem i lepší.“
Fixujme, prosím, tuto myšlenku v porovnání s člověkem, který udělá chybu: Někdo si ho možná vybere, protože je jiný. Ne horší, v něčem i lepší.
A my si dnes povíme proč.
Pes a potrhané ucho
Když mi bylo jednadvacet let, zničehonic mi umřela máma. Byla velmi mladá. Ve svém Vánočním Speciálu popisuji, jakým způsobem jsem se učil z této rány dostat. Ale to nyní není předmět mého povídání. Zvláštní bylo, že na konci toho měsíce, kdy zemřela, mě na chalupě vyhledal pes. Vlastně fenka. A ta fenka-nalezenec bez jakékoli známky a vlastnické stopy se mě držela, nedala se odehnat. Byla zbídačená, hladová. Tak jsem ji nakrmil a odjel. A za dva týdny, když jsem na místo znovu přijel, tam byla zas. Přesněji, ona tam byla pořád. Podle sousedů tam celou dobu čekala na mě. Chtěla dovnitř. Chtěla do mého pokoje. Spala u mé postele. A když jsem odjížděl, chtěla do mého auta. Než se její dny naplnily, byla se mnou nakonec sedm let.
Ta fenka byla poměrně divoká. Jednou se na ulici nepohodla s nějakým psem. Odnesla si ze souboje ošklivé zranění, měla zle potrhané ucho. A nyní otázka: Myslíte si, že jsem ji se zraněním měl rád míň? Ne. Každá jizva, kterou si neseme životem, je naše součást. I kdyby nás určití lidé měli raději bez ní, nejde to. Patří k nám. Tak jako všechny chyby, které v životě uděláme. Jsou naší součástí. Definují nás – určují naši budoucnost. Ale je pouze na nás, jestli ta budoucnost bude lepší, nebo horší.
Toto musím objasnit podrobněji.
Stará a lepší verze
Jak ve Vánočním Speciálu do těžkých chvil mimo jiné zdůrazňuji: Všichni lidé dělají chyby. A všechny lidi ty chyby, které si uvědomili, bolí. To máme všichni stejné.
Ale rozdíl je v tom, jestli pro chybu, které jsme se dopustili, jednou provždy trpíme, nebo se z té chyby jednou provždy poučíme. V tom se ukrývá klíč buď k horšímu, nebo k lepšímu životu. A je jenom na nás, jaký si vybereme. Vysvětlím to.
Rozdíl mezi tím, jestli se vlastní chybou trápíme, nebo jestli se z chyby ponaučujeme, je pouze v tom, jaký příběh sami sobě od té chvíle říkáme. Dejme tomu: Zaviníme rozchod. Nevratně. První pocit je samozřejmě bolest, strašná bolest. Kdybychom mohli bolest převést do lidské mluvy, vyjadřovala by něco jako: „Tvůj život, člověče, je zničen, protože jsi udělal něco, co už není možné...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům