Když se dítě narodí, neumí nic. Má jen základní instinkty.
K těm ale nepatří lhaní. Kde se tedy v dítěti bere lež, nebo naopak strach mluvit?
Rodiče by rádi slyšeli, že za to nemohou. Že na vině je hlavně někdo jiný než oni. Že ten “spratek” to už měl v genech (ale ne po nich), že to během života někde pochytil (ale ne u nich), že to je JEHO hlavou, JEHO špatností, JEHO chybou. Avšak ve všech případech je jen přání otcem myšlenky. Lež, stejně jako strach mluvit, má totiž v dítěti jasný původ.
Když jsem Vánoční Speciál otevíral příběhem kluka, který si kvůli přístupu svých rodičů chtěl sáhnout na život, šlo jen o jeden z mnoha případů, kdy si rodiče neuvědomují dosah svého toxického jednání. Nechtějí své dítě ničit, a přesto ho ničí. Chci, aby jim to došlo. I proto se tématu dětí věnuji nejen v knize Čtyři prány štěstí (v části Plevel, která je celá o negativních vzorcích z dětství a jejich odstraňování), ale i v Řešidle, svých podcastech, kterými každý všední den odpovídám na Vaše konkrétní otázky, jež Vás tíží. Jako dnes.
Dostal jsem totiž od jednoho čtenáře tento dotaz: „Petře, jako táta se trápím. Mám dvě děti a ženu, která často zvyšuje hlas. A mnohdy zbytečně. Co jde s dětmi řešit klidně, ona řeší až hysterickým křikem. Může toto její dlouhodobé působení mít souvislost s tím, že první dítě nám začíná lhát a druhé začíná mít tik, třas končetin a prakticky nemluví?“
Opravdu jsi tak slabý, že vůči dítěti potřebuješ uplatňovat násilí?
Křik na člověka obecně je forma násilí. Nutkání křičet má ten, kdo vnitřně ví, že něco není schopen vysvětlit klidně.
Ten hlas zvyšuje proto, že vědomě nebo podvědomě ví, že větší důraz nebo větší násilí potřebuje, že se bez něj neobejde nebo neprosadí. Že je v komunikaci natolik slabý, neschopný, zoufalý – on to ví, proto to dělá. Něco chce a ví, že toho jinak nedosáhne.
Křičet na člověka je jako vložit si do pusy zbraň a jejím prostřednictvím hrozit či vydírat, protože vím, že bez zbraně ten druhý nebude dostatečně poslouchat, nebude mi po vůli, já to vím, a tak musím toho druhého k něčemu donutit násilím. Jako při přepadení.
A nyní to hlavní: důvod, proč mluvíme o násilí. Křik je totiž metoda působení bolesti.
Opravdu musíš působit bolest?
Výchova bolestí je běžná u řady rodičů.
Když malé dítě tlučou, protože je neposlouchá, fyzickým násilím ho chtějí donutit, aby je poslouchalo. Hned si vysvětlíme, proč používají právě bolest.
Křik je to samé, jen netělesného charakteru. Křik je psychické násilí. Ale podobně jako fyzické bití způsobuje bolest. A o to těmto rodičům jde.
My všichni se totiž přirozeně vyhýbáme bolesti. Tento instinkt v sobě máme odpradávna. Je součástí vůbec nejstarší části našeho mozku. Tato část je stará zhruba 500 milionů let a byla tu dávno před námi. Tuto část měli v hlavě plazi, proto se jí říká plazí mozek. Když zadupete na hada, tuto část mozku pochopíte. Had, když se lekne, buď útočí, či uteče, anebo strne. To je jeho i náš základní instinkt, ta nejpřirozenější reakce, kterou máme.
Plazí mozek v dítěti
Všichni v sobě máme plazí mozek. Evolučně byl následně rozvinut o mozek savčí, který pouhý pud doplnil ještě o emoce, a poté o ještě větší mozek lidský, doplněný o rácio.
V malém dítěti však můžeme pozorovat “hádě”. Když na dítě zakřičíme, obvykle sklidíme tři možné reakce. Buď na nás dítě taky zakřičí, ale to už bývá starší, musí být starší, aby se toho odvážilo. Do té doby má strach, ví, že mu za tuto reakci “útoč” můžeme natlouci, tedy zase způsobit fyzickou bolest. Proto malé dítě neútočí. To až později, tuhle reakci si schová na dobu, až bude silnější. A tak zbývají pouze dvě možné reakce.
Hadí útěk
Ta první: Když na dítě zakřičíme, uteče. Emočně uteče. Nejen fyzicky, že by se zavřelo ve svém pokoji. Ono uteče svým postojem. Příklad: Přijdeme domů, najdeme nepořádek. Na své dvě děti zařveme, kdo to udělal. Viník, který má zkušenost s bolestí, pomyslně uteče. Protože se bojí bolesti, která mu v hlase hrozí, v obavě z bolesti způsobené výpraskem zalže. Řekne: Já to nebyl! Ne proto, že to dítě je lhář, ale proto, že se bojí bolesti.
To dítě není zlé, to my jsme v té chvíli zlí. Ono věří, že když se nepřizná, nebude následovat bolest. Ano, dítě intuitivně utíká od bolesti. A tak se, je-li při něčem přistiženo a hrozí-li bolestivý trest, naučí lhát. Ne proto, že mu to něco dobrého...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům