Miliony lidí si koncem roku dávají předsevzetí. Jenom každý pátý to své dodrží. Jak je to možné? Copak to, co si přejí, pro ně není důležité? Nebo je to, co si přejí, nedosažitelné?
Ve skutečnosti jen jeden člověk z pěti chápe rozdíl mezi snem a cílem.
A naproti tomu čtyři lidé z pěti nechápou, že je problém mít nová předsevzetí, ale k tomu staré návyky.
Změnit se
Když se rozhlédneme, uvidíme plno lidí, kteří v životě nějakým způsobem uspěli. Stanovili si cíl a dosáhli ho. Sami vychovali dítě, sami se prosadili v kariéře, sami se naučili běhat či zdravě jíst, prostě sami změnili svůj nebo cizí život. Nebylo to nemožné. Všichni ovšem v jisté fázi museli překonat sami sebe.
Předně museli pochopit, že splněný sen nespadne z nebe. Že mezi bodem, kde jsme, a bodem, kde chceme být, je cesta, po které musíme vykročit. Že úspěšnými se staneme nikoli okamžikem dosažení cíle (protnutí cílové pásky), ale okamžikem vykročení na tu cestu (překonáním startovní čáry). Že nejtěžší krok je ten první, protože je nejdelší – je krokem od ničeho k něčemu. Je krokem k první dílčí výhře. Jedné z řady, jež nás čekají.
Ti, kdo dosáhli svého úspěchu, chápali, že to nebude cesta snadná, ale současně to může být cesta plná vítězství. Každodenních. Když si správně nastavíme každodenní cíle. Když každý večer budeme o chlup lepší než ráno. Jen jedno cizí slovo denně, a plníme cíl. Jen deset minut cvičení, a plníme cíl. Jen sklenička vody, vypitá po probuzení, a plníme cíl.
Takové maličkosti, řeknete! Ale člověka mění maličkosti. Přesněji, mění ho pravidelnost. Maličkost každý den znamená velkou změnu člověka za celý rok. Stačí vydržet. A to čtyři z pěti lidí nedokážou. Ano, nezvládnou maličkosti. Ne proto, že by byla nesnadné, ale proto, že jednoho dne zapomenou, proč vlastně začali. Aby změnili návyk, tedy sebe.
Jak málo stačí
Komu chodí do schránky sebekoučovací magazín FC, ten ví, proč vychází pravidelně. Protože pro změnu člověka není důležité to, co udělá jednou, ale co dělá pravidelně. Zig Ziglar řekl: S motivováním je to jako se sprchováním. Účinky nikdy nevydrží dlouho. A to je důvod, proč se sprchujeme denně.
Ano, píšu sprchovací magazín. Protože mnoho lidí v sebe nevěří. Raději si nedávají žádná předsevzetí, dokonce během roku ani žádné cíle; mají se sebou špatnou zkušenost. Právě ti by ale zjistili, že se pozitivně změnit mohou, jen kdyby měli správné vedení.
Dovolíte příklad?
Můj kamarád Jirka má přítelkyni. Přibrala. Hodně. Vadí jí to. Ale sama sebe přesvědčuje, že není schopna s tím nic udělat.
Navíc jí nahrává dnešní doba. Nesmí přece do posilovny! Nesmí lyžovat! Běhat jí “vadí”, přesněji běhat se už stydí. Ráda by jedla zdravěji, ale sama vařit neumí, počítat si kalorie nechce, dietám “nevěří”, přesněji v dietách už tisíckrát selhala. Ta krabičková jí nikdy nechutnala.
Zeptal jsem se jí: A můžeš chodit? Přikývla. A bavilo by Tě, kdyby Ti celý den zdravě vařil špičkový profesionální kuchař? Nadšeně přikývla. Tak jí Jirka koupil Elite Gourmet. Vyřešil její stravování tak, že jeho přítelkyně nejen ubere na váze, ale pochutná si a bude se cítit skvěle. Protože jídlo připravuje Petr Stoklásek, jenž šest let vařil v michelinské restauraci Alcron, a jeho snídaně, přesnídávky, obědy, svačiny i večeře jsou jako donesené na pokoj luxusního hotelu – bez práce, chutově úžasné, a přitom vyladěné výživovými specialisty.
Jirka jí de facto zaplatil vytvoření nového návyku, protože jeho přítelkyně objeví báječné ryby a zeleninu, lívance nebo dezerty bez cukru, pochopí, co dokážou malé změny, olivy, oříšky, a hlavně přestane mít hlad a nabude mít potřebu “dorážet se”. Bude plná. Vyladěná. Těšící se. Pořád.
A stačil přítel, který jí chtěl pomoci z problému a současně překvapit novoročním dárkem.
Ano, tak málo stačí. Přítel po Vašem boku.
Ale co když není? A co když nejsou peníze na takový nebo jiný dárek?
Jak pomoci sobě
Když se rozhlédneme a vidíme ty, kteří svého úspěchu již dosáhli nebo dosahují, jakou cítíme emoci?
Frustruje nás takový pohled? Sžíráme se kousavou představou, že jsme vedle nich nuly? Hledáme výmluvu, proč jsme právě my znevýhodněni? Závidíme jim? Máme horší náladu?
Anebo nás pohled na ně naopak inspiruje, motivuje, pozitivně nakopává, abychom se o něco podobného pokusili také? Cítíme se nabuzenější? Máme odhodlanější náladu?
Tento rozdíl je velmi důležitý. Říká něco o našem mentálním nastavení. O tom, jak jsme byli vychováni, jak se sebou pracujeme, jak v sebe věříme. V sebekoučovacím magazínu FC pravidelně ukazuji, co s negativním myšlením dělat, proč se hned nevinit a netrýznit v sebevýčitkách, že jsme asi porouchaní, nedostateční, hloupí. Ne. Jen potřebujeme mnohé pochopit. Co například?
1. Potřebujeme porozumět sami sobě
Každý...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům