TIP NA VEČEŘI. Cítili jsme se jako lidojedi nebo neandrtálci, když před nás položili talíř s pečenou morkovou kostí. Poprvé jsme po sobě štítivě koukali v restauraci Kéhli, do které v Budapešti chodil i Václav Havel. Pak jsme se odhodlali a začali vyjídat morek z kostí. Byla to pořádná dobrota, od té chvíle se držíme pravidla: Nesuď očima.
Ostatně budapešťský restaurant, kde nám morkovou kost servírovali k hovězí polévce, vypadá také podezřele. Stojí až na okraji města, obklopen paneláky, a nikdo by v něm nehledal gastronomický koncert. My jsme však šli najisto. Na doporučení čtenáře, kterého podnik rodiny Kéhli s tradicí od roku 1899 nadchl.
Od té doby jsme se po morkových kostech ohlíželi. Marně. Nedávno kontroverzně vnímanou lahůdku vnesl do své nabídky pražský Čestr, jedna z restaurací Tomáše Karpíška. Dnes nás potěšila francouzská Brasserie La Gare v pražské ulici V Celnici. Kdo pečenou morkovou kost ještě neměl, měl by ochutnat. A nesoudit očima.
Tak předně, morek (nebo také kostní dřeň) není žádný eklhaft. Tato měkká tkáň, vyplňující vnitřky kostí savců, obsahuje železo a lecitin, důležitý pro trávení tuků, činnost nervových buněk a rozpouštění sklerotické krusty na stěnách tepen. Hospodyňky pro zdraví svých strávníků dělaly morkové knedlíčky do polévky a morkovou pomazánku, ale mnoha lidem chutná morek i jen tak, na česnekové topince se špetkou hrubé soli. Stačí kost upéci a morek se sám rozpustí v lahodný tuk. Za studena připomíná sulc s chutí hovězího masa. České restaurace by ho snad využívaly více, ale objektivně není...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům