Ráno jsem věnoval 9 odstínům tmy, do kterých se propadá člověk vlivem deprese. Tento velký černý pes, jak mu přezdívají psychologové, může občas rafnout každého. Někdo se umí rychle vzpamatovat a změnit své jednání. Jiní, bohužel, sice chtějí vylézt z jámy, ale nepřestávají kopat. Tudíž se propadají do stále větší hloubky, ze které je potom těžší vylézt.
Spouštěčem toho splínu může být i zdánlivá maličkost. Narážka jiné osoby. Slovní útok, který jakoby přeslechneme, ale zůstává v nás. Slovo je totiž jako kámen, který někdo mrskne do moře. On se ve slané vodě nerozpustí. Někam zapadne – a nikdo ho nemusí už nikdy vyprostit. Moře si na ten kámen časem zvykne. Tak jako si člověk časem může zvyknout na ubližující jednání. Tedy jednání, které ubližuje nejen jemu, ale i jeho vztahu.
Každý den mi víc než 300 000 fanoušků na Facebooku adresuje víc než 300 dotazů. Tak vzniklo Řešidlo, kdy každý všední den zodpovídám jeden často se opakující dotaz. Moje slovo můžete buď poslouchat (přehrávač je nahoře), nebo jen číst, jak je Vám příjemné.
Dnes uspokojím skupinu tazatelů, které zajímá nátlak ze strany dětí. Vyberu dotaz Jitky: „Petře, jak mám jednat s dítětem, které nám úspěšně rozbíjí vztah? Můj partner, jeho otec, na něj dá víc než na mě, možná i proto, že jeho dítě ví, jak na něj. Kdykoli nám jeho dítě chce něco zkazit, stačí, když řekne například: ,Jestli s ní někam pojedeš, už mě neuvidíš.’ A on o své dítě nechce přijít.“
1. Strunka slabosti, jeho zbraň
Manipulaci obecně si můžeme představit jako drnkání na nejprotivnější strunu. Příklad? Když jsem chodil do školy, mívali jsme pero, kterému se říkalo číňák, čínské pero. Bylo kovové, a když jsme mu ulomili sponku, pak jsme jejím pahýlem, tím řezavým koncem, ryli do školních lavic, které měly takzvaný umakartový povrch, a fakt děsně to skřípalo. Husí kůže nám naskakovala po celém těle! Tak odporné to bylo! Udělali bychom snad cokoli, jen aby s tím ten skřípající protiva přestal. A právě tak funguje manipulace.
Důležité je pochopit, že ten, kdo námi úspěšně manipuluje, nás zná. Přesněji zná naši slabou strunu – na tu drnká, když chce něčeho dosáhnout, protože ví, že to zabere. Že my uděláme cokoli, aby to, co nás drásá, skončilo.
Ale ono to skončit nemusí, ať uděláme cokoli. Protože ten, kdo jednou zjistí, jak s námi může manipulovat, v tom bude pokračovat, dokud ho to bude bavit.
A to je první důležité uvědomění: Pokud jsme rodič, se kterým očividně manipuluje naše vlastní dítě, je to jenom proto, že našlo naši citlivou strunu. Když tohle víme, známe jeho taktiku, můžeme se na ni lépe připravit a porozumět jeho úspěchu i svému neštěstí.
2. Osobní problém, nebo všeobecný?
Za druhé, a nyní se posunu z kůže manipulovaného rodiče do kůže jeho nového partnera, který doplácí na úspěšnou manipulaci dítětem, podobně jako partnerský vztah samotný.
Zcela fatální je pochopit, jestli se dítě našeho partnera takhle chová jenom k nám, nebo se takhle chovalo ke každému novému protějšku svého rodiče.
V prvním případě je to osobní věc. S dítětem si můžeme věcně sednout a vyjasnit si, co konkrétně mu na nás vadí.
Třeba jsme, aniž si to uvědomujeme, v minulosti udělali něco, čím jsme si ho znepřátelili. A možná si to neuvědomujeme hlavně proto, že nepřátelský pocit vznikl jen v hlavě toho dítěte – v jeho momentální představě, v našem jediném slově nebo gestu, které z našeho pohledu bylo nevinné, ale dítě si ho nepřátelsky vyložilo, respektive spojilo s jednáním jiné osoby, nám úplně neznámé, třeba nepřátelského spolužáka, nepřátelského souseda i nepřátelské filmové postavy – a od té doby v nás už vidí „zláka“.
A třeba ta představa, že jsme zlí, není ani z hlavy dítěte. Někdo jiný, dejme tomu druhý rodič, nás popsal nebo pravidelně popisuje jako monstrum, které dítěti odvedlo tatínka či maminku, ačkoli tomu tak být vůbec nemuselo.
Ale tím už se posouváme spíše do té druhé roviny, paušalizující, kdy se dítě takhle může chovat ke každému novému partnerovi svého rodiče. V tomto případě s tím my sami jen těžko něco uděláme. Není to totiž osobní věc – vůbec nejde o nás. Jde jen o dojem dítěte, že mu někdo bere rodiče, že mu někdo stojí ve štěstí a že čím víc času bude jeho rodič trávit s námi (s tím někým), tím méně se například bude moci věnovat jemu, dítěti, respektive tím méně má své dítě rád. A podobné dětské vývody.
Těmito posledními větami se vlastně dostáváme i k řešení.
Kdo by měl správně položit tuto otázku?
Otázku „Co mám dělat s dítětem, které nám rozbíjí vztah“ by měl vznášet primárně ne nový partner jeho rodiče, ale rodič toho dítěte sám. Ano, to on by měl konat. To on by se měl například svého dítěte, toho malého...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům