Možná to znáš. Nechceš, ale je to silnější. Ne jednou, ne prchlivě, ale systematicky a dlouhodobě bereš druhému sílu. Trefuješ se schválně do toho místa, které ho nejvíce bolí. A když Ti to dojde – když práskne dveřmi a opustí Tě –, vyčítáš si to.
Kdyby nebylo toho sebeuvědomění, kdekdo by Ti mohl říkat manipulátor. Možná Tě i napadne, že manipulátorem jsi. Jenže proč Tě to potom tolik skličuje? Proč toho tolik lituješ? Proč ani příště “nechceš”, ale “je to silnější”? Co je TO silnější než Ty?
Když jsem v Proč jednáme prchlivě, a potom nás to mrzí popisoval “tři druhy” mozků v člověku, mluvil jsem u pudových útocích. O nejplamennějších projevech svého života, kterých už za minutu litujeme – a ze kterých se ponaučujeme. Ale tentokrát se budu věnovat jiné formě agrese. Takové, která se opakuje. I když uvnitř víme, že je špatná.
Každý den dostávám v průměru tři sta otázek. Nejsem schopen jednotlivě odpovědět na každou z nich. Ale odpovědět chci. Proto jsem vytvořil Řešidlo, kdy se každý všední den věnuji jednomu Vašemu dotazu, tomu nejčastěji zastoupenému. Děkuji hlavně za ty, ve kterých se nezdráháte přiznat nějakou svou slabost, a tím i ochotu a odhodlání ji řešit.
S dnešním tématem souvisí například tento dotaz: „Petře, opakovaně mi krachl vztah, a dnes už vím, že vinou mého jednání. Pokaždé, ale nevím proč, začnu mít potřebu ve vztahu dominovat a vytvářet u své partnerky pocit nejistoty, strachu, viny. Bojím se, že jsem manipulátor, jako bývala moje máma. Užívala si, jak na nás děti křičela, když víc popila alkohol, a jak my jsme potom brečeli. Může to mít souvislost? A pokud má, jak mám přeprat to, co je silnější než já, o čem vím, že je to chyba, ale nemohu si pomoct?“
Co NENÍ manipulace
Kdo četl mou knihu Protože, věnovanou mimo jiné různým odstínům manipulace, ví, že manipulace je to, když VĚDOMĚ vysáváme energii z druhých lidí a máme z toho RADOST. Když žijeme z jejich slz, z jejich bolesti, z jejich strachu.
Manipulace tedy není to, když bereme druhým lidem energii a vadí nám to; když víme, že svým jednáním o někoho PŘICHÁZÍME, a bolí nás to. To je spíše sebezraňování. A to bolí násobně víc než manipulace.
Protože nás bolí jednak to, že zraňujeme druhého člověka, jednak to, že zraňujeme sebe, protože přicházíme o někoho, kdo je pro nás důležitý, a jednak to, že nevíme, PROČ to děláme.
Jinými slovy: Nemůže to být manipulace, protože tam není žádná (zvrácená) radost.
Síla rýhy v gramofonové desce
Jestliže se takové naše chování opakuje, a to přesto, že ho vědomě nechceme, tedy že něco, co nechceme, je silnější než my, pak to bývá problém vzorce chování.
Můžeme si ho představit jako škrábanec na gramofonové desce. Ta deska má z továrny dáno, v jakých drážkách má jehla gramofonové přenosky obíhat, jakou skladbu číst. Ale když tu desku hluboce poškrábeme, pak moc toho škrábance je tak velká, že jehla vjede do něj a zcela opustí svou původní dráhu – třeba i z desky úplně vyjede. V reproduktorech zazní jakýsi pazvuk… A ticho. Tedy: Ta jehla nechce vyjet, a přesto se to stane.
Může za to ten škrábanec. Ten vzorec chování, vyrytý minulostí a vytvářející náš návyk.
Přesněji řečeno: Ten vzorec do nás vyryla konkrétní osoba, která nám ukázala dané zlé zacházení. A když se pak sami dostaneme do podobné situace, zachováme se podobně jako tato osoba vůči nám. Podobně špatně. Říká se tomu obecně přenos zla. (V tomto konkrétním případě přenos viny. Protože předávané zlo spočívá v předání provinilosti).
Objasním to.
Jak se předává nákaza zla
Představme si dítě, jehož maminka má toho dne potíže v práci. Má totiž šéfa, který přišel s potížemi do práce. Dejme tomu, že se mu v soukromí něco nevydařilo, přišel pohádaný z domova, kde mu manželka v nějaké věci vyčetla, že všechno je jeho vina. Jeho to tíží.
Přijmout tíživé obvinění, že všechno je moje vina, mi – coby šéfovi – může připadat totéž jako přijmout těžký balvan a nosit se s ním možná už celý zbytek života. To nechci. Potřebuji ten balvan někomu předat. Balvan, na kterém je hluboce vyryto: Za všechno mohu já!
Tento šéf po příchodu do práce instinktivně hledá někoho, na koho by tento balvan, tento pocit viny, přehodil. Je jedno za co. Á, tamhle je nějaká maminka!
“Paní, pojďte sem. Naše firma má stále horší výsledky! Víte to? (Cože, Vy to nevíte? To mi říkáte jen tak?/Cože, Vy to víte? To mi říkáte jen tak?) Já jako Váš nadřízený si jsem jist tím, že je to Vaše vina! Proto dostanete pokutu. Nebo Vás možná i vyhodím!”
Po takovém proslovu maminka přijde domů. Nešťastná, naštvaná, bezmocná. Tato slova si pamatujme.
Ona ví, že se šéfovým názorem nemůže nic dělat. Snaží se nějak vyrovnat jak s pocitem, že svůj trest neovlivní, tak s...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům