Znáte to… Něco chcete. Věříte, že si to zasloužíte.
Ale pořád to nedostáváte. Okolí dokonce zpochybňuje, zda je správné, že chcete právě TO, respektive že nejste “tak dobří”, abyste si TO zasloužili.
Jste na vážkách? Přemýšlíte, zda tedy ustoupit ze svých přání, či na ně úplně rezignovat?
Nebo už jste pochopili, že když nedostáváte to, o čem si myslíte, že si to zasloužíte, nemusí to být tím, že si to nezasloužíte, ale že si možná zasloužíte MNOHEM VÍC?
V knize 100 nejkratších cest k Tobě, která je o sebepročištění po vztazích, jež nevyšly, píšu o slovech, která začínají “sebe-“. O sebelásce, sebeúctě, sebepřijetí, sebehodnotě či sebevědomí a sebedůvěře, potažmo sebesrážení, sebeznehodnocování, sebepoškozování. Říkají Vám něco ta slova – ať z jedné, či druhé emoční stránky? Máte sklon sami sebe po rozchodu sebezpochybňovat? Nebo po sebeinventuře věříte, že Vaše hodnoty mají smysl?
Každý den odpovídám v průměru na tři sta dotazů, které mi posíláte. Jednou z cest je mé Řešidlo, které můžete poslouchat na Spotify, Google Podcasts, Apple Podcasts. Nebo mé odpovědi prostě jen číst zde. Další z dotazů, který mě zaujal: „Petře, jsem docela známá herečka, která si vysnila velkou rodinu. Ale můj dosavadní partner na to nebyl připraven, ani nebyl schopen říct, zda vůbec někdy bude na zodpovědný život připraven. Proto jsem to ukončila. Jenže už mi bude třicet a začínám mít strach. Připadá mi, že se už vrhám do náruče každému, kdo se na mě jen příjemně usměje nebo je trochu milý. V každém pak vidím potenciálního životního partnera. Ale stále to nevychází, přitom se cítím v časovém presu, a tak snižuji své nároky, u nových zájemců toleruji i to, co bych dřív netolerovala, a do toho, jak nejsem spokojena, se stále více bojím, že zůstanu sama, že nikdy nebudu mít tu rodinu, kterou jsem si tolik přála. Petře, co dělám špatně?“
Co vlastně chceš/nechceš?
Jak doporučuji v obou sebepročišťovacích knihách 100 nejkratších cest k Tobě a Čtyři prány štěstí, jestliže chceme být v jakékoli oblasti života šťastní, musíme si uvědomit, a třeba i sepsat, co nás udělá šťastnými, co opravdu potřebujeme. A to i od partnera.
Ten soupis pak musí být posvátný. Nikdy se nesmí zkracovat! Přijdou-li nové bolestné či jinak nepříjemné zkušenosti v dalších vztazích, naopak se může ještě víc rozšiřovat.
Pokud jsme například doposud neměli zkušenost s alkoholikem, nemohli jsme dopředu vědět, jak moc v takovém vztahu můžeme být nešťastní. Proto bychom po silně toxické zkušenosti s alkoholikem měli tento svůj seznam o tuto položku rozšířit: Alkoholika NE!
Totéž platí o každém dalším typu nevyhovujícího vztahu.
Rozum se bude snažit couvat…
Berme to takto: Co položka na tomto seznamu, to podmínka našeho štěstí. Pokud se necháme jenom kvůli času zatlačit natolik, že z těchto nezbytných podmínek začneme slevovat, pak se bude dít to, že jenom ustoupíme svému rozumu, ale ne svému citu. Náš cit – to hlavní pro naše štěstí, protože štěstí je citový stav – už totiž ví, že dejme tomu s alkoholikem jsme nešťastní. Zažili jsme to už. Jsme-li ale příliš dlouho sami, rozum může začít s přesvědčováním „No tak i tenhle nový partner pije, ale zase nosí domů peníze…“
Pozor, tohle je důležité: Rozum se vždy snaží najít nejsnazší cestu, cestu nejmenšího odporu. Rozum si proto raději zvykne na nevyhovující vztah a nějak si odůvodní, proč v něm zůstáváme. Třeba že pijan má nějakou dobrou vlastnost. Ano, občas nosí peníze (když vrátí zálohované lahve od piva, má balík peněz)! Přesně tak je možné ošálit rozum, ale ne cit. Cit ví, že s alkoholikem nejsme šťastní. A dřív či později se to projeví, protože štěstí je citová záležitost. A to není jediný problém. Ještě tu jeden, a velmi podstatný…
… a cit bude stále zlomenější
Jak varuji ve svých knihách 100 nejkratších cest k...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům