Zahodit celou minulost a vydat se za hlasem srdce?
Nebo zahodit možná celou budoucnost a zůstat z rozumu?
Stáli jste někdy na takovém rozcestí?
Když jsem psal Cítit rozumem, myslet srdcem, knihu o karmických křižovatkách a zkušenostech ve vztazích, ukazoval jsem, kam jednotlivé cesty mohou vést. A čemu nás konkrétní prožitky, často lemované bolestí, mají naučit.
Stojíme-li na rozcestí, nechceme udělat chybu. Přijít o životní lásku, anebo třeba o děti a jejich přízeň. Někdy je to volba mezi jedním, nebo druhým. Každé takové rozhodnutí je současně odmítnutím něčeho. Jakou roli v tom může sehrát rozum, a jakou srdce?
Každý den mi v reakci na mé knihy, magazíny, články, podcasty nebo živá vysílání přijde okolo tří set Vašich dotazů, vázaných na Vaše konkrétní situace a dilemata. Jako dnes:
„Petře, určitě řeknete, že jsem blázen. Je mi pětačtyřicet a do života mi vstoupil mnohem mladší muž. Nedokážu ho přestat milovat. Přitom jsem vdaná, mám děti a myslela jsem, že mám i spokojené manželství. Ale s ním vidím, kolik toho v manželství vlastně chybělo, kolik toho ve mně postupem let a stereotypu skoro umřelo. K manželovi necítím lásku, a přesto jsem se rozhodla v manželství zůstat. Jenom kvůli dětem. Věřila jsem, že to moje srdce pochopí, ale ono ustavičně bolí. A já nevím, co dál. Udělala jsem chybu, když jsem zůstala s mužem, kterého nemiluji? Ale co dělat, když nedokážu žít dva vztahy zároveň?“
Spokojený rozum versus Spokojený cit
Předně, my nikdy nežijeme zároveň dva stejné vztahy.
Pokud jsme například ve vztahu, kde nemilujeme, jde o racionální vztah, vztah vedený rozumem. Můžeme být vděčni za to, že máme “skvělého partnera” ve smyslu skvělého živitele nebo skvělého druhého rodiče pro naše děti. Ale to ještě neznamená, že s ním máme současně emocionální vztah, vztah vedený srdcem.
Pokud nám takový, emocionální vztah chybí, tedy pokud náš racionální vztah je prostě bez dostatečného množství dospělých citů, potom přirozeně nejsme šťastní, protože štěstí je stav bytí, přítomný pocit. A my potřebujeme šťastný pocit.
A tak, když nám chybí, intuitivně hledáme někoho, kdo nám ty potřebné city dodá. A když ho najdeme, tak s ním začneme mít především emocionální vztah. Ten nemusí být ani trochu pochopitelný rozumem. I pro jiné lidi, naše okolí, to může být nepochopitelný vztah, například vztah s někým nemožně mladším, nebo nemožně starším. Může to být vztah racionálně neperspektivní – takový, který z hlediska budoucnosti a rozumu nemá budoucnost –, ale z hlediska přítomnosti a srdce ano. Nás v tu chvíli dělá šťastnými.
Jak spokojený cit může pomoci racionálnímu vztahu
Principiálně se racionální a emocionální vztah nekříží. Mohou se dokonce doplňovat.
Ryze racionálnímu vztahu, tedy takovému, který postupem let sklouzl do chladné rutiny bez vyjadřování citů, může emocionální vztah prospět například k tomu, abychom si tak uvědomili, co nám vlastně v racionálním vztahu chybí, co v průběhu let vypadlo a co by náš (již pouze) racionální partner mohl změnit, vrátit, oživit, či my spolu s ním (viz kniha Spolu), a pak bychom možná ztratili potřebu souběžného emocionálního vztahu.
Ale šťastné emoce potřebujeme! Musíme ve vztahu cítit, že nás druhý má rád, že mu na nás záleží, že nás potřebuje, že bez nás nemůže být. Přitom tím, kdo nám tento pocit dává, nemohou být jen děti. Děti nám dají dětský cit, dětskou lásku, ale my potřebujeme i dospělou energii, dospělou lásku, a to právě...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům