Nasadíš posměšný výraz a rozhodíš ruce. Nechápeš.
Myslíš si, že to byl dobrý fór. Nebo jen nepatrné pošťouchnutí.
Ale reakce protějšku je silná. Podle Tebe “přehnaná”, “nepatřičná”, “hysterická”. A to jen proto, že nevíš, co ve skutečnosti svým slovem působíš.
Když jsem dnes v ranním článku uváděl 7 nejdůležitějších vět, které druhým říkejme, než bude příliš pozdě, naopak musím ukázat negativní energii slov, která nikdy být vyslovena neměla. Problém však je, když NEVÍME, co jsme říkat neměli. Tím se dnes budu zabývat.
Nikdy předem nevíš…
Po Vánocích jsem během 72 hodin napsal knihu Spolu. Šokovalo mě, jak zbytečně se v této přecitlivělé době mnoho párů rozchází. Jak málo stačí – jak snadné je neporozumět.
Při včerejším živém vysílání o citlivých okamžicích vztahů jsem to téma nakousl. Nazval jsem ho záhon růží, do kterého možná i omylem šlápneme. Dnes to rozvedu trochu víc.
Tak jako v každém podcastu se odrazím od jednoho z vašich dotazů. Tento zní: „Petře, byla to hloupost, prkotina, nevinná narážka, a způsobila, že partnerka se mnou nejprve přestala mluvit, další den mi napsala, že ve vztahu nechce pokračovat, a od té doby se mnou nekomunikuje. Co se mohlo stát?“
My nikdy úplně nevíme, co všechno náš partner v minulosti zažil. Nemusel nám všechno svěřit. Možná to ani nechce s námi, potažmo s nikým sdílet, protože to, co zažil, mohlo být bolestné. A možná si to do detailu už ani nevybavuje a je to jen podvědomá reakce, co ho přiměje silně reagovat na naše zdánlivě nevinné slovo. Každopádně odpověď bývá v minulosti, která nyní ožila. V jeho hlavě.
Racionální versus emocionální paměť
Kdo už otevřel magazín Proč neznám Tvoje Proč, ve kterém ukazuji příčiny některých zdánlivě nevysvětlitelných chování našich protějšků, vybaví si, že všichni máme paměť. Nejen tu racionální, ale i emocionální.
Racionální paměť je určená pro naše znalosti, vědomosti, dovednosti.
Emocionální paměť je určena pro naše prožitky. Aktivování této paměti cítíme ve chvíli, kdy se nějakým cizím slovem nebo činem změní naše emoce. Jako když nás opaří. Nebo zamrazí. V té chvíli se totiž přítomnost spojí s minulostí. Jako bychom se vrátili v čase. Jako by to, co nás kdysi zabolelo, znovu ožilo a dělo se právě teď. Říká se tomu emocionální zápis. Jako když zazní píseň z Vašeho dětství, při níž se stalo něco vážného.
Jak ožije emocionální zápis
Stačí jediné, zdánlivě nevinné slovo. Dám Vám případ ze svého života. Třeba… Pusíku.
Jedna moje přítelkyně byla alergická na tohle pro mě nevinné oslovení. Vždy se jí ihned zježily chlupy. Přesně takhle totiž říkal její ex-přítel své ex-partnerce, se kterou ale vztah jen tak neukončil a postupně se k ní vrátil. Takže jediné mé nevinné slovo, které jsem já v naprosto odlišné souvislosti vyslovil, způsobilo, že se této mé přítelkyni vrátila emoce. Bolestná emoce. Jako by se v její hlavě oprášil starý emocionální zápis, který říkal: „Ten, kdo toto slovo použil, Tě zraní. Tohle slovo předchází nevěře. Ty jsi to už přece zažila!“
Proč v tomto případě hovořím o emocionálním, a ne racionálním zápisu? Hned objasním.
Slovo je energie. Emocionální paměť funguje tak, že si pamatuje emoci, která byla ve spojitosti s konkrétním slovem nacítěna. My si ani nemusíme zpětně vybavit, co přesně nám kdo řekl, pamatujeme si jen tu energii, kterou nám předal – že nám ublížil. Právě ta ožije, když zaslechneme to slovo. Projede námi elektrický proud a my ani nevíme proč. Jen máme pocit, že člověku nemůžeme věřit, že nám chce ublížit. Pocit, ale skutečný.
Proč nevíme, co jsme provedli
Pro nás, kteří jsme to slovo řekli, i všechny lidi kolem našeho vztahu může být šok, když jedno slovo, objektivně nevinné, subjektivně způsobí zlomení, odchod nebo pláč člověka.
Ale...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům