Rozcházeli jste se někdy tak, že to jako rozchod vůbec nevypadalo?
Objímali jste se, padaly slzy, vyznání lásky – a přece nakonec bouchly dveře a bylo ticho?
Nebo se to stalo tak, že jste byli němými, užaslými svědky odchodu člověka, který přitom dál dával najevo, že jste pro něj důležití, ba nepostradatelní, dokonce že Vás dál miluje, ALE na Vaše prosby, ať se tedy vrátí, nereflektoval?
Co to má znamenat?
Celé stostránkové vydání svého magazínu Proč neznám Tvoje Proč jsem na Vaše přání věnoval problematice nevyjasněných odchodů. Všem důvodům, na které se ptáte a které já slýchám z druhé strany – od těch, kteří Vás opouštějí a kteří se mi svěřují s problémy, jež si potřebují dořešit a Vám je nemají odvahu nebo chuť sdělit.
A pak dostanu třeba takovýto dotaz: „Petře, čtu Váš magazín Proč neznám Tvoje Proč. Neskutečně mi pomáhá. Jen jedno si pořád neumím zodpovědět: Jakou motivaci odejít v mém případě mohl mít člověk, kterému jsem nikdy neublížil, který i při rozchodu pláče a říká, že mu na mě záleží, ale že odejít musí – proč, to říct nechce?“
Každý všední den odpovídám na Vaše nejčastější otázky ve svém Řešidle. Mé odpovědi můžete buď číst, nebo poslouchat. A to v podcastových aplikacích. Přehrávač je nahoře.
Odpovím samozřejmě i na tento dotaz.
I v uvedeném magazínu píšu, že život je jako kniha. Má víc kapitol. A vysvětlivky nikdy nejsou na začátku. Přesně tak musíme přistupovat i k některých vztahům.
Někdy se lidé rozcházejí proto, aby se později zase dali dohromady. Jeden, zjednodušeně řečeno, postaví zeď, aby se přesvědčil, jestli na opačné straně pořád je někdo, kdo tu zeď je ochoten zbořit.
Navíc, vrátím-li se k tomu přirovnání, ta kniha života má spoustu stránek. A my v tuto chvíli rozhodně nejsme na první stránce. I náš partner už má za sebou obvykle nějaký příběh, nějakou minulost. A pokud dovolíte, představme si například tuto zápletku:
Náš partner, ještě než nás poznal, se s někým rozešel, možná ošklivě, nečekaně. V tom minulém vztahu nechal srdce. Potřeboval obejmout, uklidnit, podpořit. Nechtěl být sám.
A najednou jsme tu byli my.
My, kteří jsme se o něj zajímali, dělali jsme pro něj první poslední, jemu s námi začalo být opět dobře, sice možná nechtěl hned s námi budovat partnerský vztah, protože své srdce měl pořád obsazené. Ale když viděl, jak ho milujeme a hýčkáme, jak mu je s námi dobře, nechtěl o nás přijít. Proto nám možná neřekl celou pravdu. Nebo možná i zalhal, když nám řekl: „Já Tě taky miluju.“ Nebo: „Počkej na mě ještě chvíli, já potřebuju čas.“
A my jsme si tu druhou větu možná vyložili tak, že do nás ještě není úplně zamilovaný, že váhá, jestli jsme pro něj správným protějškem, zkrátka že pro něj máme dělat ještě víc, že jsme možná v nějakém dálkovém souboji s jeho ex-partnerem, který ho ale přece opustil, zachoval se k němu hnusně, a tak si myslíme, že logicky musíme vyhrát.
A tak dál děláme první poslední. Jenže on nám zničehonic řekne: „Promiň, já vím, kolik toho pro mě děláš, i mně na Tobě záleží, záleží mi na Tvém štěstí, ale já Ti nemůžu dát...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům