Každý rok si okolo čtyřiceti tisíc párů v naší zemi řekne: Navždy. V dobrém i zlém.
A přísahají, se snubními prsteny, před Bohem nebo státním úředníkem.
Polovina z nich ale dříve nebo později zjistí, že “navždy” neplatí. Že spolu být nechtějí. Nebo nedokážou.
Anebo se to může zase změnit?
Jak víme, že – i při rozchodu – “navždy” je opravdu navždy?
Když jsem psal knihu 250 zákonů lásky, podotýkal jsem, že dlouhodobé vztahy mají své potřeby, a to bez ohledu na to, zda jsou partnerské, přátelské, rodinné nebo třeba pracovní. Rozejít se lidé mohou v každém z těchto vztahů. Jak to ale udělat nejlépe?
Dotaz, který jsem dnes dostal, ukáže, že všechny vztahy mají něco společného. Zní: „Petře, jsem čerstvě na manažerském postu a postavili mě před strašný úkol: Naši firmu čeká hromadné propouštění, já to mám lidem oznamovat. Jak s nimi mám vést rozhovor? Nebude mi to příjemné, se spoustou z nich jsem zažil dobré i těžké chvíle. Jak se mám odosobnit? Vím, že se zabýváte hlavně partnerskými vztahy, ale třeba mi poradíte.“
(Vskutku, jak řešit krizi ve vztahu, je-li na obou stranách ještě zájem, popisuji v knize SPOLU. Jak se vyrovnat vnitřně s důvody rozchodu, řeším v magazínech.)
Dospěle
Zdravé vztahy mají své zákony, ať jsou partnerské, přátelské, rodinné, sousedské nebo právě pracovní. Konečně, v práci jsme taky trochu partneři, přátelé, sousedé i rodina.
I proto doporučuji rozcházet se především dospěle. To znamená zbytečně nepálit mosty. Uvědomit si, že život je jako kniha, nikdy dopředu nevíme, jakou zápletku nám připraví.
Proto, když někoho propouštíme, ať z práce, nebo z partnerského vztahu, měli bychom pochopit, že ten vztah se může v budoucnu obnovit. I našeho bývalého partnera někdy můžeme potřebovat. A v zaměstnání je to ještě specifičtější – ti, které my dnes z práce vyhazujeme, mohou být (nadneseně řečeno) zítra našimi nadřízenými.
Řekni proč
Ale i kdybychom se v budoucnu už nikdy neměli potkat, doporučuji jedno: Tomu člověku vysvětlit, proč odchází. Pokud je to například vinou doby, tak zdůraznit, že to není jeho chyba. A to nejen proto, že až se doba otočí, můžeme téhož člověka zase potřebovat.
Nedávno jsem celý jeden magazín, sto stran, věnoval tématu Proč neznám Tvoje Proč. Ukázal jsem v něm z psychologického pohledu, jak může zničit člověka to, když neví, co špatného udělal – když je vyhozen bez vysvětlení, když v něm pak hryžou domněnky, že možná není dost dobrý, a to nejen pro toho jednoho partnera, ale třeba pro kohokoli.
Ano, převážně jsem hovořil o partnerských vztazích a rozchodech či útěcích bez důvodu. A už tam jsem varoval, že nikdy nevidíme člověku do hlavy. Pokud ho...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům