Snažíš se o vztah.
Víš, že nejsi dokonalý člověk.
Proto Ti nedělá problém přiznat chyby, které děláš.
ALE: Problém nastává tehdy, když jsi ve vztahu tím jediným zdrojem každé chyby. Když máš vedle sebe “zdánlivě dokonalého” partnera – alespoň to vypadá podle toho, že sám nikdy nepřizná chybu a vždycky se jenom Ty máš cítit provinile.
Jak píšu v knize JáMy spřízněných duší, skutečný problém bývá naopak v tom, kdo si žádné problémy nepřipouští. Může být za tím jeho povaha, jeho ego, jeho slabost, ale i jeho programová potřeba nabírat dominanci ve vztahu. Ať je to cokoli, takový vztah bolí. A hlavně může mít dlouhodobé následky ve zlomení sebehodnoty člověka.
Ostatně, podobně zní i Váš typický dotaz: „Petře, nevím, jestli mám ve vztahu manipulátora, slabocha nebo sobce, na tom nakonec ani nezáleží. Záleží na mých pocitech, které jsou strašné. Já ho miluji, ale jednu jeho stránku nenávidím. A to že nikdy nepřizná chybu. Zato mě vždycky nutí, abych přiznala chybu já. Proč tohle dělá?“
- Děkuji za důvěru, s jakou mi píšete. Odpovídám v Řešidle, které můžete číst nebo poslouchat zde nebo přímo v podcastových aplikacích (viz výše).
- Nechcete-li se ptát veřejně, můžete i anonymně v uzavřené skupině.
- Nechcete-li se ptát ani anonymně, otevřete si v tichosti mé knihy Řešidlo 1 a Řešidlo 2, kde jsou mé kompletní odpovědi na nejčastější dotazy.
Protiklady, které si vyhovují. Anebo taky ne
Často se potkávám se dvěma extrémními typy lidí. Ti první odsuzují jen sami sebe. Vždy vidí chybu jenom na své straně. Vždy se cítí vinni, nedostateční, že nic neznamenají, že se “musejí víc snažit, aby si jich druhý vážil”.
A na protější straně této škály stojí naopak ti, kteří odsuzují jenom druhé. Chybu vidí vždy jen na straně svého partnera. On je ten vinný, nedostatečný, ukazují na něj, on nic neznamená, on se musí víc snažit, abychom si jich vážili. Jan Werich tomu říkal: dva konce téhož kyvadla. Protože ty dva konce něco spojuje. Oni se vzájemně přitahují.
Ti, kteří vidí chybu jen v sobě, přirozeně přitahují ty, kteří vidí chybu jen v druhých. Zdálo by se, že si tyto dva typy báječně porozumí. Ale opak je pravdou.
Toho, který je pořád jen dole, to jednoho dne zničí. Anebo bude opuštěn tím, který si myslí, že žádné chyby nemá, že je ho “škoda pro outsidera, který naopak nemá nic než chyby”. A potom tento opuštěný zůstává nejen sám, ale hlavně bez sebevědomí. Často se dokonce bojí dalších vztahů, a pokud si někoho k sobě přitáhne, pak bohužel mnohdy opět toho, kdo ho zase zadupává. Vykládá si totiž takový vztah jako plus – hlavně nebýt sám, hlavně si nepřipadat jako nula. I ubližování své osobě si vykládá jako zájem o svou osobu. A navíc, on takovému toxickému protějšku snáz věří a rozumí. Sám sebe nemá rád, sám sebe si neváží, a tak přirozeně souzní s toxickým člověkem, který hovoří vlastně stejnou řečí. Ty jsi nula. Na tom se oba shodují.
Chyba nechybujícího
Když v knize JáMy spřízněných duší ukazuji, jak pracovat s toxickými lidmi, zmiňuji také to, že tyto vztahy z dlouhodobého hlediska nepomáhají ani jednomu. Největší chybou v životě je totiž myslet si, že jsem bez chyb. Jestliže...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům