Včerejší povídání o toxických vztazích a náročnosti odchodu z nich strhlo lavinu Vašich dotazů a svěřování se s příběhy, kterými právě procházíte Vy nebo Vaši blízcí.
Já s dovolením posunu problematiku o krok vpřed: do bodu, kdy už člověk vystoupí z toxického vztahu. Je to podobné, jako když z dlouhodobé tmy vejde do prudkého světla. Mnoho nevidí. Ani nechce vidět. Někdo dokonce ustoupí zpět do tmy. Daleko od světla.
Být chvíli stranou. Sám. Tohle ne každý chápe. A je to škoda. Ostatně proto se tomuto tématu věnuji v celé trilogii svých magazínů Odpustit neznamená zapomenout, Proč neznám Tvoje Proč a Jak překonat pochyby.
Z toho vyvěrá dotaz, který mi přišel do Řešidla: „Petře, říkáte, že odchodem ze špatného vztahu člověk zvýší šanci na svou lepší budoucnost. Zní to logicky. Ale moje kamarádka před časem našla odvahu odejít z velmi toxického vztahu a od té doby je sama. Říká, že je raději sama, než aby byla s někým špatným. Přitom, a to je největší paradox, kolem ní nikdo špatný už není, má spoustu dobrých nápadníků, ale ona je odhání a jako kolovrátek si pořád vede tu svou: že nikdo dobrý už neexistuje. Proč jim nedá šanci?“
Odpověď je jednoduchá: Proto, že žije v bublině.
Bublina “normálního”
Pokud někdo žil dlouhou dobu v jednom jediném vztahu, tak všechno, co se dělo v tom jednom vztahu, se pro něj stalo normálním. Normou.
Vstoupíte-li do nového vztahu, kde poprvé zažijete násilí, první den je to pro Vás šok a nenormální. Ale čím déle zůstáváte, tím víc si na to zvykáte a tím víc se to pro Vás stává normálním. Ano, i to, co pro Vás na začátku bylo nenormální, nepřijatelné a nemožné.
Ale protože násilí, ať fyzické nebo duševní, vytváří bolest a nikdo nechce žít v dlouhodobé bolesti, která se navíc může stále stupňovat a dopadat i na děti, tak jednoho dne ten bitý člověk odejde. Nicméně to neznamená, že se ihned změní i jeho život.
Objektivně ano, objektivně se jeho život změní, protože už tu není zdroj bolesti. Ovšem subjektivně se jeho život změnit nemusí, protože ten bitý člověk “v tom vztahu nějakou dobu ještě může zůstávat”. Ne fyzicky, ale ve vzpomínkách. Ve vzpomínkách, které bolí. Ve vzpomínkách, které vytvořily jeho normu.
Jinak řečeno: I když ten bitý člověk odešel, pořád si nese stopy toho vztahu. Právě tomu se říká bublina. V tomto případě může vypadat takto: Čím déle žil bitý člověk v toxickém vztahu, tím spíš může mít pocit, že vztah rovná se toxičnost, vztah rovná se bolest, vztah rovná se pláč, neštěstí, destrukce. A protože má v hlavě tuhle normu, nikdo ho ještě dlouhou dobu nepřesvědčí o tom, že vztah nemusí být jenom bolest a neštěstí.
Nejde ho přesvědčit, když ON TO ZAŽIL. On ví, jak moc a jak dlouho vztah bolí. Proto je přirozené, že vztahu ještě nějakou dobu nevěří.
Jak se “normální” stane znovu “nenormálním”
Aby tento bitý člověk dal opětovně šanci někomu dalšímu, objektivně lepší, k tomu by pochopitelně potřeboval z té bubliny vylézt. Opustit svoje přesvědčení, že...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům