Mé osobní téma a poznání. Ostatně o mém příběhu, který mě ve dvaceti letech dostal až na železniční most, víte ze speciálu DESET.
Ten den mě naučil, že opakem lásky není nenávist, protože i nenávist je cit a opakem citu nemůže být cit. Ten den mě naučil, že opakem lásky je lhostejnost. Opakem citu je totiž absence jakéhokoli citu. Opakem přesvědčení, že druhý pro Vás znamená všechno, je zjištění, že Vy pro něj neznamenáte nic, že mu na Vás (už) ani trochu nezáleží.
Když s láskou vypadne i sebeláska
Vsuvka “už” je důležitá. Pokud mu totiž na Vás někdy v minulosti záleželo nebo to tak alespoň vypadalo, je to ještě bolestnější, než když mu na Vás nezáleželo nikdy. Něco se totiž změnilo. Z důležitého jste se stali nedůležitým. Jinak řečeno: Protějšek není bezcita. Má schopnost vidět ve Vás hodnotu. Ale problém je, že nyní tu hodnotu už nevidí. Jako byste veškerou hodnotu ztratili.
A to je problém, kterému jsem věnoval celou trilogii mých magazínů Odpustit neznamená zapomenout, Proč neznám Tvoje Proč a Jak překonat pochyby. Jestliže totiž znamenáme nic pro někoho, pro koho jsme dříve znamenali všechno, začneme postrádat nejen lásku, která doposud přicházela zvenčí, ale i lásku, která doposud přicházela zevnitř. Sebelásku. Jestliže si nás přestal vážit někdo milovaný, může nás napadnout přestat si vážit i sebe.
Všechno je naopak
A pak jsme schopni udělat tu hloupost jako já ve dvaceti letech. Pro dojem. Pro chiméru. Pro lež. Protože to, že k nám začal být lhostejný jeden člověk, neznamená, že k nám už bude lhostejný každý člověk. A dokonce to neznamená ani to, že tomu jednomu člověku budeme lhostejní navždy. Život je totiž změna. A příběhy se mohou zajímavě vyvinout.
Každý všední den vybírám jeden z Vašich častých dotazů a odpovídám v Řešidle, seriálu svých podcastů. (Pokud raději čtete, než posloucháte, je tu kniha Řešidlo, obsahující ty nejzásadnější myšlenky z podcastů za poslední rok.) Dnes vyberu tento příběh čtenáře:
“Petře, i když mě vůbec neznáte, jste můj nejbližší přítel. Svojí tvorbou jste mě zvedl ze dna. Druhou kapitolu Vašeho Speciálu DESET mám podtrhanou téměř celou. Z toho asi vyvodíte, jaký problém mě potkal. Jako Vás. Taky jsem si chtěl sáhnout na život. Ale na rozdíl od Vás to pořád nemám za sebou. Vnitřně mě zabíjí nejen to, že partnerka odešla, ale že nereaguje na mé zprávy. Je strašné si uvědomit, že někomu, koho roky milujete, je najednou jedno, co s Vámi bude. Právě to mi říká, jestli nemá smysl vzít si život…“
1. Problém negativní emoce
Mýlíte se. Je to přesně naopak.
Jestliže jste došel k závěru, že někomu, koho milujete, je jedno, co s Vámi bude, potom Vaše sáhnutí si na vlastní život nic nezmění. Druhé osobě to opravdu může být jedno a Vy se tím zbytečně připravíte o své štěstí. To, které je teprve před Vámi. A Vám to jen nedochází. Vy si své štěstí ve svém negativním rozpoložení neumíte představit, protože negativní emoce nedokážou vytvořit pozitivní myšlenku. A už vůbec ne pozitivní život.
Proto uvažujete o svém konci. Zbytečně. Ale pochopitelně. Negativní emoce totiž neumějí vytvořit jinou negativní myšlenku, negativní myšlenka neumí vyvolat jiný než negativní čin a negativní čin nemůže přinést jiný než negativní výsledek – například lidskou smrt.
A celý problém je jen v původním negativním pocitu. A ten spolu změníme. A proto se budeme držet Vašeho štěstí. Toho, o kterém teď absolutně pochybujete a nevěříte mi.
2. Problém dezorientace
Mnoho lidí, kterým se – například vlivem zamilovanosti či neopětované lásky – zamotala hlava a ztratili orientaci, kam dál v životě jít, potřebují začít od toho, kde teď jsou. Je to jako s mapou. Nestačí vědět, KAM chceme dojít, ale musíme vědět i to, KDE nyní jsme, abychom se zorientovali v mapě a došli z bodu A do bodu B.
A v tomto případě potřebujeme vědět i to, PROČ tam jsme.
Začnu z biologického pohledu: Neštěstí, v němž toneme, když jsme někomu milovanému lhostejní, je dáno přirozenou reakcí našeho mozku. Nejsme hloupí, porouchaní, neschopní – je to příroda. Jestliže nás ignoruje někdo, kdo pro nás znamená hodně či všechno, pak automatická reakce našeho mozku je podobná FYZICKÉ BOLESTI. Obrazně: Jako by ten, koho my hladíme, nás na oplátku fackoval.
Takové fackování není jen o bolesti, která bolí kůži, tkáně a nervová zakončení, ale také o bolesti, která trápí srdce. Je to bolest z nepochopení, nerespektování a nemilování; bolest z pocitu zbytečnosti, marnosti a bezmoci; bolest způsobená tím, že neumíme svému protějšku vysvětlit, jak moc je pro nás důležitý, jak moc je pro nás důležitý on i vztah. Proto to bolí. Proto jsme nešťastní.
Máme totiž pocit, že v něčem selháváme. Se selháním je vždy spojen strašný pocit. Nutí nás něco zlepšit, změnit....
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům