Nikoho jiného už nechci. Nikdo lepší neexistuje. S nikým jiným nezažiju štěstí.
Tvrzení, kterým by se dalo rozumět, kdyby…
Kdyby ten, o kom mluvíme, nám opravdu přinášel štěstí.
Kdyby ten, o kom mluvíme, byl opravdu nejlepším člověkem, jakého lze potkat.
Paradox je to tehdy, kdy ten, po kom si stýskáme, se chová lhostejně vůči nám, ponižuje nás a obírá o sebevědomí a energii. Co tedy myslíme tím, když říkáme “Nikoho jiného už nechci, nikdo lepší neexistuje, s nikým jiným nezažiju štěstí“, jestliže se zjevně mýlíme?
Proč sami sebe trápíme přesvědčováním, že jiného člověka nepotkáme? Proč rezignujeme na život, když bychom měli naopak se životem začít – pokud ten, kdo nám způsobil moře bolesti, se rozhodl sám odejít? Proč trčíme směrem do minulosti a myslíme si, že ten, kdo se k nám choval špatně, byl pro nás vlastně ten nejlepší?
I to jsou otázky, které mi přicházejí do Řešidla. Každý všední den odpovídám ve svých podcastech (kdo raději čte, než poslouchá, může využít stejnojmennou knihu Řešidlo, která obsahuje ty nejzásadnější myšlenky z podcastů za poslední rok). Dnes jsem zvolil tuto otázku: „Petře, zaujal mě Váš včerejší podcast o bublině, ve které se sami dusíme představou, že existuje jediný možný partner, a to jako na potvoru zrovna ten, který nás opustil nebo ignoruje. Proč tomu ale tak je? Proč se do takové bubliny dostáváme?“
Vztah, který (už) neexistuje
Nejdříve k pojmu.
Bublina je iracionální, nelogická představa, že (například) ten, kdo nás nechce, je pro nás ten jediný správný. Že jsme si souzeni, že k sobě patříme. Přitom tuto představu máme jen my, ne ten druhý. A protože vztah je o dvou lidech, je tato představa omyl, mýtus a lež. Na vztah jsou totiž zapotřebí dva, na jeho rozbití stačí jeden. Tudíž když jeden má pocit, že dva k sobě patří, tak pokud to druhý tak necítí, skutečný vztah ani NEVZNIKNE.
Anebo – to je druhá možnost – vztah, který dříve existoval, se NEOBNOVÍ. To v případě, kdy jsme dříve oba měli pocit, že k sobě patříme, ale čas tento pocit změnil a jeden z nás to UŽ tak necítí a například on s námi UŽ nechce být. Ani potom už o vztahu nemůžeme mluvit. Tento “vztah” totiž existuje už jen v naší hlavě, v našem snu. Je to chiméra, a ne skutečnost. Což je smutné, bolestné, ale fakt. A jako takový ho musíme přijmout.
Ale my ho nepřijímáme. Nepřipouštíme, že by se vztah rozpadl nebo nemohl zas obnovit. Kardinální otázka v tomto případě zní: Proč tu bublinu vlastně v hlavě máme?
Proč nám “chybí” ten, kdo by nám vůbec chybět neměl?
Odpověď je jednoduchá: Bublinu vytváří zvyk.
Jestliže jsme s nějakým člověkem dostatečně dlouho, přirozeně si na něj zvykneme. Čas nám umožní adaptovat se na jeho nedostatky, nectnosti, chyby i ubližování. Co nám na začátku možná vadilo, co bylo nové a nepřijatelné, s tím jsme se časem naučili žít, smířili a umíme ve vztahu existovat. Buď společně (s partnerem) pracujeme na tom, aby nám v tom vztahu bylo lépe, nebo – když partner spolupracovat nechce – tak se časem vnitřně přizpůsobíme i této nové situaci, kdy jsme na celý vztah vlastně sami, a zvykáme si na osamělost uvnitř vztahu.
To všechno se ovšem děje za podmínky, že partner ve vztahu zůstává.
Když se však protějšek rozhodne odejít, je to mnohem nepříjemnější. Dojde totiž k narušení zvyku a ke změně. Toto je důležité na pochopení. Nejsme zvyklí na to, že jsme najednou doma úplně sami. I když dosud jsme možná emocionálně sami byli. Někdo sice seděl ve vedlejším pokoji, nekomunikoval s námi, měl svůj život a neexistovali jsme pro něj, ale pořád tam fyzicky byl. Ovšem jeho náhlé fyzické odpojení (když se odstěhuje a v bytě je...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům