Stalo se Vám někdy, že jste zůstali zaklíněni v místě, kde jste byli nešťastní, a přesto jste nechtěli odejít?
Kdy Vás srdce bolelo, ale přesto Vás napadaly myšlenky jako „To nemohu udělat“, tedy vlastně: „Musím být nešťastným člověkem dál“?
Jak je možné, že se v jednom těle potkají protichůdné energie – potřeba odejít i potřeba zůstat? A pokud jde o souboj rozumu a srdce, proč se nemohou shodnout?
Základní psychologický problém nešťastných vztahů si objasníme dnes.
Každý všední den odpovídám na nejčastější otázky, které mi posíláte, v pořadu Řešidlo, který najdete v podcastových aplikacích. Poslouchat můžete i zde, přehrávač mého hlasu je nahoře. Pokud obecně raději čtete, než posloucháte, kniha Řešidlo obsahuje přepisy nejposlouchanějších epizod za poslední rok.
Dnes z mnoha dotazů k tomuto tématu vyberu například tento: „Petře, trápím se. Moje přítelkyně ode mě už před časem odešla a dnes je šťastná s jiným mužem. Můj rozum ví, že to nemá budoucnost, že jen ztrácím čas, ale srdce se jí nechce pustit. Jsem zoufalý a bezradný. Proč se od ní moje srdce neumí odpoutat?“
1. Problém negativního rozpoložení
Předně: Jestliže cítíme negativní rozpoložení, tedy když v důsledku negativních emocí a myšlenek prožíváme negativní chvíle, musíme si uvědomit, že VŠECHNO je v tom okamžiku NAOPAK.
Slovo negativní vyjadřuje opak. Kdo pamatuje staré fotoaparáty, do kterých se ještě vkládal celuloidový film, ví, že po vyvolání byl tento film nazýván negativ. A to proto, že byl takzvaně negativní: Měl tmavé odstíny tam, kde ve skutečnosti byly světlé, a světlé odstíny tam, kde ve skutečnosti byly tmavé. Proč to vysvětluji? Protože v negativním rozpoložení vidíme věci vždycky opačně, než jaké ve skutečnosti jsou.
V tomto případě: Rádi obviňujeme srdce. Jenže to, že zůstáváme na špatném místě, není problém srdce.
2. Problém zjitřeného citu
Každý z nás je samostatná jednotka. Něco jako stát. Tudíž každý z nás má v sobě svou vlastní poslaneckou sněmovnu. Ta rozhoduje, jak se zachováme. Záleží, co chce většina.
V naší vnitřní poslanecké sněmovně jsou jenom dvě strany – strana rozumu a strana citu (srdce). Čím víc člověka něco bolí, tím zapojenější je přirozeně cit. Ano, cit v tu chvíli křičí o překot. A tím méně prostoru zbývá pro rozum. To vysvětluje, proč se ve chvílích, náročných na bolestné emoce, nechováme rozumně.
Je to i logické: Kdybychom se chovali rozumně, nebudeme negativní, nebudeme vidět věci NAOPAK, nerozumně. Jako například v situaci, kdy jsme přišli o svého milovaného člověka. To prostě ohromně bolí. Srdce má v tu chvíli jasnou převahu. Ale není v těle samo. A má to svůj smysl, proč nemáme jenom cit.
Srdce nám v bolestné situaci jasně říká: Musíš pryč. Protože bolest není nikomu příjemná. Bolest říká, že jsme na limitu a víc už nemusíme zvládnout. Když více zapojíme rozum, dojde nám, že srdce je v případě, kdy nás opustil milovaný člověk, prostě NEšťastné. Srdce v této situaci NECHCE být. Srdce chce být ŠŤASTNÉ.
A tak si pokládáme otázku: Ksakru, tak jak to, že neodcházíme? Přece srdce je nejdůležitější orgán! Když selže srdce, přestaneme žít! Proto bychom na prvním místě měli mít vždycky srdce. Srdce je nejlepší ukazatel. Okamžitými pocity nám říká, kde se cítíme šťastně (prospívá to zdraví), nebo nešťastně (ničí to zdraví). Srdce je zkrátka nejen cit, ale i život.
Tak jak je možné, že zůstáváme tam, kde umíráme?
Ne, tohle není problém srdce. Srdce chce změnu. K té nás jasně vyzývá. Ale něco té změně brání. Co?
3. Problém používání rozumu
Než začneme proklínat svůj rozum, prosím, uvědomme si, že všechno v životě má svůj smysl a nic nemáme zbytečně.
Rozum je naprosto výjimečná výhoda, kterou jsme byli obdařeni právě proto, abychom ŽILI DÉLE nebo LÉPE. Abychom se tolik netrápili.
Rozum máme proto, aby v jakkoli těžké situaci vymýšlel, jak se MÉNĚ TRÁPIT, jak přítomnost, která je sebebolestivější, učinit SNESITELNĚJŠÍ.
Rozum je zkrátka klíčový nástroj lidské adaptability, přizpůsobivosti. Rozum je tvořivý, kreativní, má vysokou představivost. Protože nám má pomáhat těžké situace přežít a nezničit se.
Proto, když je srdce naprosto nešťastné a křičí o překot, třeba právě z důvodu odchodu milovaného člověka, který je navíc šťastný s někým jiným, a ne s námi, rozum přichází s nekonečnými návrhy, jak snížit bolest. Jeho výmysly mají zařídit to, aby nás to méně bolelo.
Třeba: Rozum je typický svým vytvářením naděje. Rozum totiž ví, že když má člověk naději, tak má důvod žít. Naděje prospívá srdci. A tak rozum v takové chvíli dokáže vymyslet konstrukce typu: Ano, můj partner odešel, ale ten, komu dal přednost, je třeba hlupák, můj partner to pozná, prohlédne to, vrátí se ke mně.
4. Problém...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům