Odmítnutí může mít mnoho podob. Ale všechna zabolí.
„Ty za to nemůžeš. Jsi skvělý člověk. Najdeš si někoho lepšího.“ Copak to, když druhého milujeme, potěší?
Anebo naopak: „Za všechno můžeš Ty. Jsi strašný člověk. Nikoho si nenajdeš.“ Komu by tohle pomohlo?
A bez bolesti nejsou ani mlčenlivé odchody – bez jediného slova vysvětlení. Ostatně, věnoval jsem jim samotné Proč neznám Tvoje Proč.
A přitom pocit viny nemusí být vůbec na místě. Ukážu Vám, jaké motivy také mohou být za odpojením milovaného člověka. A není to vůbec vzácná věc.
Potřebovat Tě, a přitom se Tě bát
Každý den od Vás dostanu okolo tří set otázek. Snažím se pravidelně odpovídat v Řešidle, svém podcastovém pořadu. Pro ty, kdo raději čtou, než poslouchají, vznikla stejnojmenná kniha Řešidlo, která přináší přepisy těch nejposlouchanějších odpovědí na Vaše otázky. Seženete ji pouze zde. K dnešnímu tématu mě přivedla Martina, která mi napsala: „Petře, kdekdo říká, že muže zajímá jen obal, jen to, jak žena vypadá. Jak je ale potom možné, že když se žena muži líbí, tak on potom od většího poznávání couvne, aniž by dosáhl například sexu? Mně se to stalo. Potkala jsem muže, o kterém jsem dodnes přesvědčená, že je mojí spřízněnou duší. On to cítil na začátku stejně. Ale než jsme si vůbec stačili něco vztahově začít, náhle couvl. Řekl, že cítí hezkou energii, ale současně se bojí. Ale čeho? Já ho přece miluji. On miluje mě! Může muž milovat, a přitom se vztahu bát?“
Děkuji za otázku i všechny podobné na toto téma. Pokusím se odpovědět co nejstručněji, a přitom co nejsrozumitelněji.
Předně: Když se díváte na člověka, on není jenom přítomnost. Současně je taky jeho vlastní minulost. Totiž: To, co se mu v životě stalo, ovlivňuje to, jak se nyní chová.
Proto za zdánlivě nepochopitelnými kroky člověka bývá často to, co v minulosti prožil. Za každým činem je dlouhý příběh, sled příčin a následků.
Dvě paměti
Ve zkratce vezmu to, co vysvětluji v nové knize JáMy spřízněných duší na jednom konkrétních případu.
Lidé nemají jen jednu paměť. Mají dva druhy paměti. Vedle paměti racionální je to paměť emocionální.
Paměť racionální je paměť rozumová, vědomá. Například: Jako děti si vědomě pamatujeme básničku, protože VÍME, ŽE JE DŮLEŽITÁ, že nás z ní pan učitel bude druhý den zkoušet. Anebo si jako dospělí vědomě pamatujeme něčí telefonní číslo, protože také VÍME, ŽE JE DŮLEŽITÉ, že ho budeme potřebovat. Jde tedy o vědomou práci rozumu.
Vedle této paměti racionální ovšem máme také paměť citovou, a ta je podvědomá. To znamená, že nefunguje na úrovni vědomí, kdy VÍME a CHCEME si něco pamatovat. Citová paměť si naopak zapisuje to, co rozumem přehlížíme, respektive co bychom dokonce rádi zapomněli. Například to, co nás kdy ve vztazích bolelo.
Jenže, a v tom je příroda obecně velmi moudrá, my to ZAPOMENOUT NESMÍME. A tak dochází k paradoxu, že si něco připomínat nechceme, ale musíme. A to hlavně proto, že nesmíme opakovat to, co nás fatálně bolelo, zejména tehdy, když to, co nás fatálně bolelo, nás možná i bytostně ohrožovalo. Například: Když jsme byli někým natolik zrazeni a bylo nám tehdy z toho natolik zle, že nás i napadalo připravit se o život.
Tomu se říká fatální událost. Racionální paměť se ji snaží vytěsnit, protože rozum nechce zbytečnou bolest. Ale emocionální paměť si ji naopak POŘÁDNĚ ZAPÍŠE.
Co konkrétně si zapíše? Jak ukazuji na konkrétním případu v knize JáMy spřízněných duší, do citové paměti se zapíše ÚPLNĚ VŠE, co k tomuto bolestnému finále vedlo. Celý řetězec souvisejících událostí a prožitků.
Oživený zápis
Zrovna minulý měsíc jsem řešil případ muže, Vládi, který opakovaně nebyl schopen fungovat ve vztazích. Podle jeho partnerek se choval iracionálně, hystericky, majetnicky, nesrozumitelně. Za jeho jednáním samozřejmě byla minulost. Stačilo ji identifikovat a Vláďa se mohl začít uzdravovat.
Všechno začalo jednou bývalou přítelkyní. Ta ho podvedla a Vláďova citová paměť si BEZ JEHO VĚDOMÍ A CHTĚNÍ zpětně zapsala do paměti vše, co k této bolesti vedlo. Třeba to, že si tajně psala s někým na počítači. Nebo že jí v noci cinkaly SMSky. Nebo že jednou přišla pozdě v noci opilá a divně se usmívala, respektive Vláďovi vysmívala. POCIT, který ve všech těchto situacích Vláďa měl, ve Vláďovi zůstal. Opakuji: Aniž by on chtěl. A také se mu vracel, a znovu opakuji: Aniž by on chtěl.
Od té doby se v něm probudily zlé emoce, když si jakákoli z jeho dalších přítelkyní psala a on nevěděl komu, když jí přišla SMS a on nevěděl,...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům