Fakt, že můžeme kterýkoli den na kterémkoli místě narazit na nepříjemného člověka, jsme už tak nějak přijali, počítáme s ním. Nad něčí nevraživostí, jedovatostí, možná i agresivitou jsme schopni mávnout rukou, časem to hodit za hlavu. Smůla, řekneme si a víc ho neřešíme. Je to přece jen CIZÍ člověk, kterého neznáme a ani on nás. A řekneme si to i proto, že MÁME KDE znovu dobít energii. Máme totiž domov, svůj přístav, své zázemí, a v něm lidi, kteří nás zase vrátí na nohy.
Ale co dělat ve chvíli, kdy toho nepříjemného, nevraživého, jedovatého, možná i agresivního člověka potkáváme PRÁVĚ DOMA? Copak nad tím můžeme mávnout rukou, hodit to za hlavu, nebrat si to osobně, když to OSOBNÍ JE? Jak nás to může nebolet, když ten protějšek ví, co nás nejvíc bolí, PROTOŽE NÁS DOBŘE ZNÁ?
Citlivé téma se mnou často probíráte při klubových živých vysíláních v uzavřené skupině. Je tedy přirozené, že se mu věnuji ve svých knihách (Čtyři prány štěstí) a magazínech (Odpustit neznamená zapomenout, Proč neznám Tvoje Proč, Jak překonat pochyby). Každý případ má však svůj specifický odstín.
Dnes mě oslovil jeden konkrétní dotaz, na který ovšem odpovídám co nejvíce do šířky, aby moje odpověď byla užitečná i těm, kteří tento problém nemají, ale buď ho mohou zažít někdy v budoucnu, anebo ho na vlastní kůži nezažijí, nicméně mohou ho vidět u někoho ze svých blízkých, a pak je dobré vědět, jak se do těchto lidí vcítit, jak je pochopit, jak jim třeba i pomoci. Navíc tento dotaz souvisí s karmou a dnešním článkem o ní.
Jak pochopit toxické jednání blízkého člověka, jestliže jsme ho sami svým chováním nevyprovokovali? A jak se k němu postavit tak, abychom se sami nestali (v logice karmy) toxickým člověkem? I na to odpovím v reakci na tento důležitý dotaz: „Petře, nad mým příběhem se asi několikrát podivíte, ale snad mu porozumíte. Dětství jsem prožila s maminkou, které jsem byla nejbližším člověkem, ačkoli ona ke mně se tak nikdy nechovala. Tatínek jí dost ubližoval, prakticky nebyl doma a já jí do značné míry nahrazovala jeho. Byla jsem jí vrbou, ale taky – a tady je prostor pro Váš první údiv – fackovacím panákem. Objímala mě, když jí bylo zle, ale taky mlátila, a to bez ohledu na to, jestli jsem byla hodná, nebo zlobila. Nakonec mě na vrcholu své frustrace i vyhodila z domova, jako patnáctiletou. Snažím se s takovým osudem smířit, ale nedaří se mi to, a to i proto, že ona má dodnes potřebu se do mě trefovat. Napsala na mě například smyšlené udání do práce, po kterém mě okamžitě vyhodili, prý jako nedůvěryhodnou osobu, když si na ni stěžuje i vlastní matka. Podobně jsem ztratila partnera. Zkoušela jsem s maminkou vyjít, mluvit s ní, pochopit ji, ale nedaří se to. Petře, proč se tak už od mého dětství chová a jak s tím mám naložit?“
Děkuji nejen za tuto otázku, ale i za všechny podobné na toto téma. Mou odpověď můžete číst, anebo poslouchat (přehrávač je nahoře). Každý všední den na Vaše nejčastější nebo nejzajímavější dotazy odpovídám v Řešidle, svém podcastovém pořadu (ke stažení v uvedených podcastových aplikacích nahoře). Pro ty, kdo raději čtou, než poslouchají, vznikla stejnojmenná kniha Řešidlo s přepisem mých nejposlouchanějších odpovědí na Vaše dotazy.
Přenos zla
Ještě žádný člověk nepřišel na svět toxický. Děti se rodí jako tabula rasa, nepopsaný list, čistá láska.
Z toho plyne, že za každým negativně se projevujícím člověkem najdeme jiného člověka, který ho tomu negativnímu přístupu naučil, předal mu ho nebo ho jinak vyvolal. Jinak řečeno: Když se dítě narodí, není zlé. Možná je sobecké, nutí své rodiče vstávat i uprostřed noci, bez okolků budí sousedy, křičí, kdy se mu zlíbí, ale to hlavně proto, že neví, jak jinak se zbavit špatných pocitů – hladu, chladu, bolesti.
Toto je důležité: Základní přirozeností člověka je ZBAVIT SE ŠPATNÝCH POCITŮ a ZNOVU SE CÍTIT DOBŘE. To znamená “sledovat svůj vlastní zájem”. To chceme odmalička my všichni.
Jenže ty špatné pocity, které jsem uváděl v souvislosti s miminkem, jsou spjaté s fyzickými/tělesnými problémy. Postupně nás život učí, že špatné pocity mohou být i psychického rázu. A i ty v nás nejsou náhodou. A potom jsme jako to miminko, které se vyděšeně ptá: Jak se mám zbavit tohoto zla v sobě? Třeba toho, jež do mě napěchoval můj rodič, který mi ubližuje, mé dítě, které mnou pohrdá, můj partner, který mě nechává napospas samotě s dítětem?
Nutkavost
Kdo je členem uzavřené skupiny, ví z mých klubových živých vysílání nebo klubových článků, že každou otázku JAK rozplétám nejprve od otázky PROČ. I v tomto případě musíme nejprve porozumět tomu, KDE se to zlo vlastně v člověku vzalo a K ČEMU nás samotné nutí. Pochopíme totiž příběh daného zla.
Kde se vzalo v nás, to samozřejmě víme: Plivl ho na nás rodič, dítě, partner. Ale kde se vzalo v něm?
Když půjdeme do minulosti dané osoby, najdeme dříve nebo později jiného člověka, který v sobě to samé zlo měl a plivl ho na našeho rodiče, dítě, partnera.
Ale i tento zdroj zla byl ve skutečnosti jenom „přenašeč“. Ano, i v jeho minulosti bychom našli setkání s člověkem, který na něj toto zlo plivl. A tak dále. Zkrátka, kdybychom šli po celé niti daného zla, přes nespočet lidí bychom se dostali až na úplný začátek historie – až k úplně prvnímu člověku na Zemi. A i u něj bychom se museli zeptat: A kdo DO NĚJ plivl to zlo? Kdo četl Bibli, odpoví: Ďábel. Toho ovšem nechme, alespoň zatím, stranou. Zůstaňme u vlastní přítomnosti.
Jestliže už víme, kde se to zlo v nás, potažmo v druhé osobě vzalo, všimněme si, prosím, k čemu nás samotné toto zlo nutí: Bytostnou podstatou zla je totiž jeho NESNESITELNOST.
Je to jako škrábání v krku. Nutí Vás zakašlat, dostat ze sebe to špatné. Ale, podobně jako u viru, druhou bytostnou vlastností zla je MNOŽENÍ.
Jinak řečeno: To, že si odkašlete, neznamená, že ze sebe ten vir...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům